Sídlo červa je další kratší prací od G.R.R. Martina. Vedle všech milionstránkovejch dílů Písně ledu a ohně působí příjemně osvěžujícim dojmem. Zdání však klame. To, že je to krátký, neznamená, že vám to nerozdrásá nervy. Možná dokonce hůř (a nesporně dřív) než nějaká Hra o trůny.
Sídlo červa – postapo nebo předapo?
Podzemní město. Zničená planeta. Slunce, který pomalu vyhasíná. Časově prakticky nezařaditelný. Může to být daleká minulost stejně jako blízká budoucnost.
Horní patra obývají jaga-la-hai neboli děti červa. Nižší patra, spleť tunelů utapějících se v absolutní tmě, zase okupujou „dolňáci“. A spousta dalších divnejch…hm…věcí…
Všichni proti všem
A máme tu v podstatě literární klasiku. Dva na život a na smrt znesvářený rody, jejichž nenávist se táhne tak daleko, že už nikdo neví, odkud se to vlastně vzalo. Montekové a Kapuleti. V hnusnějšim prostředí, za to bez osudový lásky.
Co se stane, když se Annelyn, frajírek, vyšší kasta, dostane na jejich území? Mohl by to bejt začátek špatnýho vtipu, ale vtipný to neni ani trochu.
Červ sídlí pod zemí
Celá knížka se odehrává v podzemí. Strašidelný, znepokojující prostředí. Závoj tajemna jen občas odhalí světlo sirky. Zabliká na pár sekund a zase zhasne. V tý tmě může bejt cokoliv. Cokoliv. A ty zpropadený dolňáci ve tmě viděj. Co když tu jsou? Co když o nás už vědí a jen čekají na svou příležitost?
Padesát odstínů povahy
Annelyn je výbornej studijní materiál na lekci o vývoji charakterů. Jsou postavy, který jsou zmrdi od začátku do konce. Postavy, který jsou kladný až na půdu, taky od začátku do konce (v tomto případě většinou mnohem bližšího).
A pak je těch pár vyvolenejch viz. Annelyn a Theon Greyjoy, který se pohybujou ve všech odstínech dobra i zla. Vyvolávají v nás střídavě nenávist, odpor, hrůzu i sympatie (v libovolnym pořadí). I když mě osobně někdy neskutečně štve, že vlastně nevim, na čem jsem, tak mě ta dvojsečnost moc baví.
Je to krátký, je to hutný, je to děsivý, je to skvělý! Přečíst a přemejšlet až pak.
