Sluchová vada je něco jako domácí zvířátko. Když si jí přivezu domů, všechno rozkouše a podělá. Jakmile si ale zvyknu, na mráz už jí nevyhodim. Naše dcera sluchovou vadu má. Těžkou. Její praktická hluchota znamená, že nemluví jazykem našeho kmene. My meleme hubou a posloucháme většinou ušima, pokud si na nich nesedíme. Ona to má krapet jinak. Slyší hlavně očima a domlouvá se rukama. Ďábelská synestézie.
Kosmetická vada
Potom, co jsme s Fínkou vyrostli z inkubátoru a obešli se bez přístrojů udržujících nás při životě, jsme si říkali, že už nás nic nesejme. I když ne vždycky levou zadní, ale spíš s jazykem u kolen, zvládnem všechno.
Trable se sluchem jsme brali jako kosmetickou vadu. V podstatě to tak je. Drobná modifikace jako když si truhlář ufikne pár prstů na cirkuli. Nešikovný maso musí pryč a navíc je to znak mistra. Tak co chceš?
Cejch na ksichtě
Občas si říkám, jestli ty průsery nepřitahujem až okatě pravidelně. Jestli náhodou nemáme na ksichtu vypálený nějaký znamení, podle kterýho nás osud v davu bezpečně rozezná.
„Hele, to jsou oni! Dítě už jim umřelo, předčasnej porod maj za sebou. Tak co jim přihrajem teď? No jasně! Sluchová vada!“ Takový to: „Bože, proč já?!“ „Já nevim, nějak mě s*reš, nebo co.“
Touhle optikou a po všech těch pohromách z dřívějška byla Fínky originální komunikace vlastně těžká pohoda. Jako každá superhrdinská mise, kdy do první linie pošlou někoho, kdo si zapomněl světelnej meč doma, nás to vyškolilo v řadě věci.
Reagovat zásadně dospěle
Spoustu věcí jsme o sobě zjistili. Např. jak dospěle umíme reagovat na nepohodlný situace, který komfortní zónu neviděly ani z okružního letu po orbitě. „Vaše dcera neslyší.“ „To je nějaká blbost! Změřili jste to pořádně? Tomu se mi nechce věřit.“ Postupem přecházející do „proč my? proč zase my? K*rva!“
Jsme vikingové!
Velmi dospělý, vskutku. Nicméně jsme povahou vikingové, tudíž máme problémy s tvrdohlavostí. Když už jednou něco přijmem za svý, berem to, i když to na nás v jednom kuse plive oheň. A přestože naše počáteční chcípáctví poměrně odpovídalo tomu Škyťákovýmu, Serafínka byla vždycky rozkošnej Bezzubka par excellence.
Chyť mě, když to dokážeš
Naučili jsme se rychle běhat. Vždycky jsem byla spíš vytrvalostní běžec. Vybírali mě na delší trasy, hnusnym terénem. Na memoriálu Karla Hynka Máchy jsem běhala tradičně dvojku. Byla delší, za to horší cestou. Plná bláta a do kopce. A vždycky jsme si domů přivezli minimálně čutory.
Jenomže při vytrvalostnim běhu šetřim síly. Neodrovnam se na prvních deseti metrech. Kdo by pak předal štafetu? To se muselo honem změnit. Teď šlo hlavně o rychlost a starty z nuly na sto. To, že v tom tempu musim vydržet celej den a nesmim polevit, protože nemám komu zapíchnout štafetovej kolík do oka, bylo někdy hodně zadejchaný zjištění.
Řvát na neslyšící dceru, když se řítí pod kola čehokoliv, co má kola, je k ničemu. Fakt. Ověřeno. Jen tim ztrácim drahocenný vteřiny a vyčerpávam ještě vzácnější energii. Musim prostě hejbnout zadkem, makat a doufat, že to stihnu. Když nemůžeš, tak přidej, viď Emile?
Renesance trpělivosti
Naše trpělivost prošla renesancí též. Stejně jako paměť u pravidelný konzumace konopí se nám zhoršila trpělivost krátkodobá (odpliváváme drobný vztekance častějc, aby se uvnitř nehromadila pára), za to dlouhodobá výrazně navýšila. Jsme schopný ustát i celkem creepy situace á la děti s nadšenym řevem zavěšený v metru na netopýra.
Až na jednu veledůležitou výjimku. Pískání sluchadel. Jsme tim opravdu pověstný, a to jsme vyzkoušeli snad všechno. Trénink správnýho nasazování, výměnu tvarovek, pečlivý čištění…Fínka se hne, něco se tam uděje (osobně mám podezření, že jí v uchu sídlí malej skřet, kterej tam s tim po vlastní ose operuje) a zas ten pískot.
Poslední komár do rakve
Podprahovej nepříjemnej zvuk připomínající bzučení komára. Jakmile to jednou uslyšim, už to nejde vytěsnit z hlavy. Nakonec je to vždy ten poslední hřebíček do rakve, kterej způsobí výbuch atomovky. Je jedno kolik ran předtim vydržim, aniž bych zaklepala na podložku. Slyšim sluchadlo a BUM. Ječim a kopu do stolu. Mohlo by se zdát, že s příchodem kochleárního implantátu se situace zlepšila. Moc ne. To druhý sluchadlo bojuje ze všech sil i za svýho padlýho brášku.
Sci-fi hobiti
Jsme zvyklý cestovat nalehko. Nicméně teď naše balení připomíná ajťácký hobity ze Dna pytle. Místo nádobí a jídla všeho druhu máme bagáž plnou sušiček, aquasetů, nabíječek, náhradních baterek a jiný těžký techniky. A to jedem třeba jen na jeden den. No, aspoň se naučíme běhat se zátěží, že jo? V budoucnu jako když najdem.
S logopedií na věčný časy
Každej den máme o zábavu navíc postaráno. V našem nabitym diáři máme speciální okýnko pro velmi očekávanej a všemi milovanej dýchánek. Kratochvilný logohrátky a sluchový estrády.
Někdy to připomíná výcvik zaklínačů, někdy terminátoří restart, někdy je to spíš resident evil. Logohydře můžu useknout hlav kolik chci, narostou jí další. Vždycky. Každopádně se nenudíme.
Kdo má viset…
Takhle to máme. V pátek to bude už šest let. Neni to vždycky sranda. Občas v pozici dítěte reju držkou v zemi a říkam si, proč nemůžeme mít aspoň jednou něco normálně. Nicméně byli jsme do toho hozený, tak plavem. Někdy hustě kraula, někdy trapně čubičku a řádně si loknem. Ale děláme, co můžem, utopení je totiž svinsky hnusná smrt. A za tu rostoucí manu to většinou stojí.
