Služebník. Sluha. Slouha. Služebníček. Vedle bojovníka další z mejch osobních archetypů. Je to přesně to, co často nevědomky křičim v okamžicích čirýho zoufalství:
„Nejsem vaše služka!“
„Vypadám snad jako nějakej slouha, nebo co?“
Nikdo nechce bejt pucl
Vždycky to pro mě mělo spíš negativní význam. Jako slouha? To prostě nechceš! Pucl, co ohýbá hřbet a každej se o něj může otírat všim možnym od poznámek až po podpatky bot. Služebníkova síla však vychází z úplně jinýho soudku. Sluha není otrok. Abyste mohli sloužit, musíte bejt pořádně namástrovaný.
„Pusťte nás z roboty, rychtáři“
Negativním konotacím se nemůžeme moc divit. Vyrůstáme v kultuře, kde má sloužení a robotování na panskym dlouhou tradici. Přes den se dřelo jak blázen, člověk se div nepřetrhl vejpůl, aby se zavděčil. Brblalo se a žehralo na osud až po večerech a jen napůl huby, aby to náhodou někdo neslyšel. To pak služba nemá moc dobrou pověst.
Poslední z posledních
Tenhle přístup vede ke stavu, kdy mám všechny a všechno okolo na prvním místě a na sebe si vzpomenu výročně jednou za uherskej rok. Nejdřív jsou na řadě mužovy jégrovky, pak snídaně a chrup dětí. Pes potřebuje venčit a rybičky drbat na žábrách. Ještě je nutný umejt okna, vymýst pavučiny…a jééje, on je večer a já ještě nesnídala! Nevadí. Třeba zítra…
Slouha tohoto kalibru je k ničemu. Do života nám nepřinese vůbec nic. Sloužení v tomto stylu je cesta do pekel. Komu tim prospějeme, co?! Jak můžu sloužit svojí věci, když jsem slabá jak nožky Ivara Bezkostýho?
Dobrej sluha, zlej pán
Zde se dostávám k služebníkově základnímu pravidlu přežití. Sluha nemůže nikdy vycházet z mála. Aby mohl dávat, musí mít sám dost. Dobby taky ukázal svý schopnosti naplno, teprve když „Pán dál Dobbymu ponožku.“ A Dobby byl konečně volný.
Sám máš málo? Fajn. Tak se nejdřív postarej sám o sebe a teprve pak obrať Sauronovo oko za brány Mordoru. Jinak se z pacholka nevídanejch kvalit stane pindající, věčně nespokojená kreatura, co si začne natajňačku odsypávat z pytlů mouky a upíjet pánovu Alpu.
Vzor všeho služstva
Protože v tom pořád tápu, vzala jsem si za vzor pár týpků, co v tom uměj perfektně špacírovat. Tak třeba Saturnin. Pán všech sluhů. Přestože slouží, je to on, kdo má v tý dvojce navrch. On je prohnanější, vtipnější, zkuženější. Má velký vnitřní zásoby, tak může s klidem propůjčit svůj intelekt a life hacky k službě někomu dalšímu.
Drtič v obleku
„Lady Berankinová mi řekla, že si rozhodně nebudete přát žádný alkohol,“ dodal Jeefes, jakoby mu četl myšlenky.
„To že řekla?“
„Velmi důrazně, pane. Ale mám tady skutečně skvělý doutník.“
Pak je tu Pratchettův Jeefes, jehož slouhovitost dosahuje úplně jinejch dimenzí. Je věrnej a loajální. Neustále distingovanej. Svými názory se neprezentuje. Koneckonců ani nemusí. Stačí, když mlčí a myslí si svoje, a všichni vědí, na čem jsou. Jako bejvalej člen gangu Drtičů ze Stydlonohé ulice už viděl úplně všechno, tak si může dovolit leštit sklenice a podávat brandy. Ne jako pucl, ale jako king.
„Nemůžu nést prsten, tak ponesu vás!“
Další služebnická star je Samvěd Křepelka. Jedině on mohl pomoci Frodovi dovalit prsten až do Mordoru. Protože tváří tvář největšímu zlu, co Středozem nesla, si uchoval lásku k běžnýmu životu. Měl jí v sobě tolik, že jí mohl rozdávat. A nakonec zvítězit tam, kde by to nedal ani Aragornův meč, Legolasův luk a Gimliho sekera.
Jediové a skauti
Rytíři Jedi jsou dalším příkladem nabombenejch sluhů. Slouží republice. Vždy a všude. Když je vidim, představa umouněnýho pucfleka mi dlouho nevydrží. Asi tak dlouho, než řeknu VŽUUUUM. Aby mohli sloužit, měli dlouhej trénink. Teď maj Sílu, zkušenosti a jsou ready na cokoliv.
Stejný je to i u skautů. Heslo „sloužím“ je vlastní až roverům a rangers. Tedy ve třetím levelu. Po světluškách a vlčatech nikdo nechce, aby sloužili vlasti a nejvyšší pravdě a lásce. Ne, ty si maj teď hlavně hrát, pozorovat a učit se. Až na to budou mít, tak můžou sloužit do aleluja.
Když chceš sloužit, posluž si
Dostatek a určitá mástrovitost je patrná v každym příběhu. Nemůžu dát, co sama nemám. Nemůžu poslat dál, co jsem sama nedostala. To neznamená sedět do konce života v temnici a do světa radši ani nepáchnout (jako možnost to je, ale poněkud méně zábavná). Znamená to jen, že chci-li sloužit, můžu, ale začít musim u sebe. Vždycky.
Čeká-li mě celodenní péče o děti a chci-li na ně bejt trpělivá a milá, začnu snídaní a tim, že budu milá na sebe. Když všechno nepůjde, jak jsem si představovala, trpělivost prokážu nejdřív sobě. A když už se přepínám do módu: „jsem snad vaše služka?!“, tak stop a vrátit se na začátek. Kdo jsem a čemu sloužim? A co teď k*rva potřebuješ, Kláro? Fajn! Tak pusť ten hadr a jdi si za tim.
První v pořadí
„Sloužíme s radostí, protože můžeme. Nezachraňujeme, jen pomáháme dostat nohy na ty správný šprucle žebříku, ať si pak dotyčnej může vylízt sám.“
Dávat, když nic nemám, je sice hrdinský (zrovna mý duši to velmi lahodí), ale taky neskutečně debilní. Trvale udržitelný je dávat, až co si sama dopřeju. Dát si kapku magickýho nápoje, než se vrhnu na svejch dvanáct úkolů pro Asterixe.
Takže služebník je o tom mít pro sebe přednostní pořadník. Držet si pro sebe jako pro štamgasta ve svym srdci místo a navenek sloužit z týhle pozice. Když se dopeču, sloužím ze správnýho bodu. Ne z touhy po respektu a ocenění. Ale prostě proto, že můžu a momentálně na to mám. Zkrátka posloužit předevšim sobě a pak bezpečně poskytovat zázemí pro ostatní. Backup s příběhem.
