Smetištejn. Neopouštěj starý bordel pro nový

smetištejn

První věc, co se díky Smetištejnu naučíme, je neskuhrat nad neustále se obnovující vrstvičkou prachu v našich domovech. Mít doma trochu bordel je v pohodě. Může být hůř. Daleko hůř. Vážit si hodnoty věcí pak přijde jakoby samo. Mimoděk.

Koralína ze smeťáku

Není větší lásky než láska Iremongerů k zavrženým věcem.

Smetištejn je nádherná ilustrovaná knížka. Trochu mi připomněla Koralínu od Neila Gaimana. Byla by to skoro až pohádka, kdyby se pod povrchem neskrývalo něco nepochopitelného, něco děsivého. Vypráví příběh rodu Iremongerů. Snad jediných lidí, kteří kdy zbohatli tím, že kolem svého panství nahromadili smetiště. Nedrželi se stranou a navozili si tam bordel rovnou z celého Londýna.

Rodné předměty

Lidi se chovají zvláštně. A lidé, co mají peníze, si můžou dovolit chovat se tak zvláštně, jak se jim zlíbí.

Iremongerové, stejně jako jiné vážené a důstojné rody, si systematicky pěstují své prazvláštnosti. Tak např. když se narodí malý Iremonger, je mu přidělen rodný předmět. Kovový kohoutek s písmenem H jako „horká“, zátka do vany, konvička na čaj, či krbová římsa. Tento předmět pečlivě vybraný pramáti rodu Omabelou Olifou Iremongerovou, k nim pak neodmyslitelně patří, mají ho u sebe celý život a postupně jsou ovlivňováni jeho vlastnostmi.

Třeba Tumáši Iremongerovi kvůli jeho rodnému kohoutku neustále kape z nosu. Omabela kvůli své mramorové krbové římse tráví celý život v druhém patře. Tetička Lojza začala velmi záhy kouřit, neboť jejím rodným předmětem byl popelník. Strýček Olivír se zase kvůli svým porodnickým kleštím stal lékařem. Kolují zkazky i o tom, jak strýček Potrik nakonec spáchal sebevraždu, protože po narození obdržel provaz se smyčkou.

smetištejn

Slyšet to, co jiní neslyší

Byl jsem zvláštní dítě, tvrdili, nešťastné, komplikované a těžko k utišení.

Na to bychom si snad i zvykli. Někdo prostě chodí střílet bažanty do lesa, někdo se zaobírá rodnými předměty. Každý máme něco. Jenomže ty předměty nakonec možná přece jen nejsou úplně obyčejné. Promlouvají k těm, kteří dokážou poslouchat. Jako třeba Klodius Iremonger, neduživé dítě, které odmalička plakalo a plakalo, protože slyšelo to, co jiní ne.

Rodné předměty mluvily. Některé hlasitě vykřikovaly, některé jen ustrašeně šeptaly, ale mluvily všichni. Do jednoho. A co říkaly? Jména. James Henry Hayward. William Stratton. Hayley Burgessová. Percy Hotchkiss. Hilary Evelyn Wardová-Jacksonová…Klodius v tom hluku někdy ani není schopen existovat. Právě na něm ale je, aby celou záhadu rodinného sídla rozlousknul.

Smetištejn až na prvním místě

„Jsem v tvém příběhu,“ šeptala mi potichu, „jsem jeho součástí.“
Když jsem se jí zeptala na ten její, nic si nepamatovala.

Na celé knize je úžasných hned několik věcí. Tak zaprvé ten barák. Sídlo Smetištejn je v podstatě další postavou, která vás bude bavit, trochu děsit a pravděpodobně si ji zamilujete. Dům záplatovaný z nejrůznějších londýnských domů, ulic a zákoutí. Dům uprostřed chaosu. Bezpečný přístav uprostřed smetiště. Asi bychom tam nikdo z nás úplně žít nechtěl, ale z pohodlí našeho trapně obyčejného domova se o tom čte fakt hezky.

Věci a další podivnosti

Pocit umírání. Pocit, že jste se všem ztratili. Že jste zaživa pohřbení v hlubinách a nikdo o tom neví. A ten pocit zbytečnosti, že jste zničení a sami. V ledové temnotě.

Zadruhé temně laděný ilustrace dokumentující nejrůznější podivnosti, kterých jsme jako lidé schopni. Smetištejn je po grafické stránce dokonale zvládnutá kniha. Za třetí předměty. Zpočátku se mi zdálo, že se jim to v knize nějak pomotalo. Na věcech zde záleží víc než na lidech. To, co z konkrétního člověka dělá něco zajímavého, něco výjimečného, je právě jeho rodný předmět. Lidi by bez nich byly jeden jako druhý. S každou další stránkou to však dává větší a větší smysl Jak se postupně rozkrývá to, na čem Iremongerové vystavěli své bohatství a slávu. Nechte se překvapit.

Vylézt ze své rakvičky

„Jsi krvavá skvrna na prádle, nezmizíš, i kdybychom tě drhli do skonání světa!“

smetištejn

Už Brumbál kdysi krásně vyjádřil, že o tom, jací opravdu jsme, nesvědčí naše schopnosti, ale naše volby. Dovolit si překročit přesvědčení, která o nás mají druzí, i ta, jež o sobě máme my sami, je vlastně jedna z mála svobod, který máme. Nebýt otrokem svého rodného předmětu. Vylézt ze své rakvičky a žít sám za sebe. To je oč tu běží.

Zero waste

Vyhodili mě ven. Sfoukli mě. Už nesvítím.

Smetištejn má v sobě skrytý i jistý ekologický podtext. Neustále se mi vtírala na mysl písnička od Svěráka a Uhlíře (jejich rodné předměty jsou celkem očividné)„Neopouštěj staré známé (věci) pro nové…“. Neprodukuj zbytečně moc odpadu. Neprodukuj zbytečně moc odpadu. Nebo se z toho zblázníš. A ty věci to možná nadosmrti mrzí…

Napsat komentář