Na smrti toho mnoho pozitivního není. Je konečná, definitivní a kdo se to pokusí změnit, snadno se dostane na temnou stranu Síly. Někdy bolí, někdy je fakt hodně ošklivá. Taky nás ale může proměnit. Udělat z nás lepší lidi. Nebo taky ne.
Život věčný je nevděčný
Smrt bývá často vykreslovaná jako drsná upomínka, která nám může pomoci udělat v našich životech patřičné změny. Když si uvědomíme, že náš čas zde nebude trvat věčně (ačkoli je strašně příjemné se chovat, jako kdyby tak trvat měl, žádná zodpovědnost, žádný strach…), a necháme na sebe působit svoji konečnost, můžeme se začít chovat jinak. Vědomí vlastní smrti nám může pomoci se změnit. I tam, kde všechny předchozí způsoby selhaly.
Když přijmeme fakt, že jednou umřeme a nikdy nebudeme vědet, kdy ta chvíle nastane (že to vůbec nemusí být až za 70 let, ale třeba už pozítří), můžeme přestat spoustu věcí hrotit. To se hodí obzvlášť u hovadin, kterými se zaobíráme zhola zbytečně a stejně tak zbytečně nás frustrují.
Žiješ?
Smrt nás také dokáže zabejčit v tom, na čem nám záleží. Nejen, že se nám třeba konečně poprvé za celý život v plném světle ukáže, co to vlastně je, ale uděláme všechno pro to, aby to tak i zůstalo. Podle výzkumů vědomí vlastní smrtelnosti podporuje lepší zdraví a návyky, které k němu vedou. Lidé více cvičí, přestávají kouřit, nebo začínají používat opalovací krém. Smrt také může podpořit všeobecnou filantropii, že si budeme více všímat lidí kolem sebe a toho, co se s nimi děje.
Je to logické. Smrt je pro nás ohrožení a když zjistíme, že čas, který máme k dispozici, není nevyčerpatelný, chceme ho využít na maximum. Nutí nás přemýšlet nad tím, o co nechceme přijít, tedy nad životem.
Kdykoliv jsem se smrti dotkla, přesně takhle to na mě působilo. Když mi umřela dcera, když jsem se strachovala o tu druhou, když mi umřela babička, děda…víc jsem se zajímala o život a jestli skutečně žiju tak, jak chci.
„You only live once!“
„A vy mi taky polibte prdel!“
A pak jsou chvíle, kdy to vůbec nefunguje. Vím, že jednou umřu a že můj život je omezený. Chci ještě stihnout všechny věci, co jsem si vysnila a naplánovala, ale nemůžu. Nemám na to energii. Nemám na to sílu. Moje únava mě pustí jen k pozitivnímu návyku aspoň ráno otevřít oči, abych věděla, zda si dávám na kartáček pastu, nebo krém na boty. Víc ne. Každý krok bolí a motivační kecy typu „You only live once!“ a „Co tě nezabije…“ nepomáhají. Jen strašně serou.
Je blbý přemýšlet nad smrtí jako hybatelem změny, když si připadám, že umírám už tak půl roku. Kolikrát nejde ani o to udržet si pozitivní myšlení, ale udržet se naživu. Jakkoliv. I jako sarkastická, nenávistná Dolores Umbridgeová. A teď si v tom stavu navíc přemýšlejte, kolikrát za život ještě budete moci udělat tohle a tohle. Když to nedokážete udělat ani jednou. Smrt jako motivace k akci? To sotva. Jen způsobuje víc úzkosti.
Jak mi nedávno řekla jedna paní v čekárně u doktora: „Takhle jsem si nepředstavovala, že budu trávit důchod. Sezením po čekárnách a čekáním na smrt.“ Já tak svůj čas trávím taky. To jsem asi o 30 let mladší a do důchodu mám daleko. Aspoň toho starobního.
I nemocní, zranění a zlomení mají priority
V čem smrt ale může pomoci i nemocným, zraněným a zlomeným? V prioritách. Nemůžu ovlivnit, co všechno ještě zvládnu, co dokážu, v čem uspěju. Možná už budu do konce života na stupních vítězů jen za miss umytou hlavu (jo! super extra výkon, domácí se zase překonali!). Můžu ale ovlivnit, jak ten čas trávím.
Mívám občas velký strach, že neuvidím vyrůstat svý děti. Občas ten strach mívá i můj syn („Já se bojím o mámu…“), a tak bych nikdy nedovolila, aby mezi mě a moje děti něco vstoupilo. Mám pracovat, když chce Barnabáš hrát pexeso s pejskama? Co uděláš, Kláro? Jak se rozhodneš?
Tady smrt funguje bezvýhradně pro všechny stejně. Když vím, že můžu umřít zítra, chci radši dělat toto nebo toto? Nedávno mi Barnabáš při čtení knížky o dinosaurech řekl, že jsem strašně vtipná („Mami, to je hadrosaurus, to je jako hadr.“ „Asi rád vytíral…“). Sice nevím, kdy to bude, ale až to přijde, můžu umřít v klidu.
