Smrt. Všemi nenáviděná, všemi obávaná. Naprosto neoblomná ve svý definitivnosti. Jeden z mejch největších strachů. Ať už se jedná o smrt mojí, nebo hůř smrt mejch blízkejch. Přitom to s ní, dámou zubatou, nemusí bejt nutně tak hrozný. Ve výsledku se může ukázat jako celkem sympaťačka, jejíž přijetí mi může život usnadnit. Ne-li ho dokonce změnit.
Strach a hnus na sklonku života
Ve svym životě jsem smrt vnímala buď jako něco hnusnýho a slizkýho (to jde hlavně navrub naturalisticky pojatýmu ztvárnění bitevních scén à la poletující střeva a poslední defekace za ohyzdnýho chropotu), nebo děsivýho. Něco, co čeká pod postelí a straší, že mě v mžiku obere o všechno, co miluju. To, že tajemnej fantom může mít podobu Vetřelce nebo Freddieho Kroegera, byl sladkej bonus. 2+1 zdarma.
Logikou proti úzkosti
Pamatuju si na období ve svym dětství, kdy jsem nemohla v noci spát. Útroby mi pročesávala nevysvětlitelná hrůza, že mi máma a táta umřou. Co já pak tady budu sama jako dělat?! Existenciální ouzko na prvnim stupni základní školy. Seděla jsem ve tmě na posteli a snažila se logicky uchlácholit, že tou dobou už budu dospělá. Nějak se s tim poperu. Odkdy v otázce smrti hraje roli věk, Kláro?
Mrcha na periférii
Obávaná smrt na sebe nenechala dlouho čekat. Odřízla kus z nedobytnýho zástupu prababiček. Měla podobu vykachlíkovanejch starejch nemocnic, zkaženejch Vánoc, pachu staroby a nedořešenejch záležitostí. S něčím takovym přece nemůžu bejt v pohodě, nebo? Ne! Sorry, kámo. Je náročný tě vůbec vzít na vědomí. Přijmout tě a smířit se s tebou je úplně mimo můj dosah.
Kredit zvedá Morana…
Ona ale Smrt hnusná bejt nemusí. Namátkou třeba Morana z Čarnokňažníka je celkem přijatelná kost. V podstatě jedinou její „blbou“ vlastností je netrpělivost. A i ta je zde více než pochopitelná, jelikož na svýho čarodějnýho milence musí, chudera, fakt dlouho čekat. On se totiž na druhej břeh nadšeně nehrne. Kdyby mi měl na konci podat ruku někdo takovej, nestěžuju si. Nádhernej konec.
…a Smrť
„A co nás tedy v budoucnosti čeká?“
JÁ.
„Kromě tebe, myslím.“
Smrť se na něj udiveně podíval. PROMIŇ, ALE NEROZUMĚL JSEM TI.“
Smrťáckej věhlas samozřejmě zachraňuje Smrť. Kdo jinej. NENÍ SPRAVEDLNOST. JSEM JEN JÁ. Smrt ve svý nejvíc klidný, smířlivý podobě. Hraje na efekt. To jo. Protože kdyby se rozneslo, že smrt je v pohodě, tak by ztratil hosty. Ale je to prakticky dobrák od kosti. Čehož si při jeho konstituci nelze nevšimnout. Odchod ve velkym stylu.
Blízká setkání smrtnýho druhu
Nejcitelněji se mě dotkla smrt mý první dcery. To zubatá hitla nejblíž. Do vlastních řad. Protože Žofka zemřela ve mně. Doslova a do písmene. Já jsem se stala jejim hrobem a pak si jí ještě musela mrtvou porodit. Opravdu blízký setkání se smrtí. Možná i třetího druhu.
A při týhle anabázi jsem zjistila jednu věc. Děsivá neni smrt. To nám jen přijde, protože moc koukáme na blbý bijáky. Děsivej je život. Zvlášť ten, kterej stojí za hovno. Ten je horší než všichni bubáci všech skříních světa.
Nežitej život bolí nejvíc
Na Žofky odchodu nebolela tolik smrt samotná, přestože se mi zařízla do těla i srdce s průbojností rozjetýho katru. Nejhorší byl pocit, že jsem jí ze sebe nedala víc. Nevěnovala jí tolik času, kolik si zasloužila, když tu s náma byla.
Nechala jsem se zaměstnat hovadinama typu „fakt bude postižená?“ „Ať už s tim jdou doktoři doprdele.“ „Máme co jíst?“ Na Žofku jsem prakticky zapomněla. Měla jsem jí jako otevřenou úlohu na pozadí, ke který se pak vrátim. Jenže počítač se restartoval dřív…
Krásná, smutná pani
V mejch představách měla smrťačka, která si pro Žofku přišla, podobu krásný, smutný pani. Mlčky si ode mě převzala cennej balíček v zavinovačce a přenesla ho přes duhovej most (sorry no, žánr nezapřu). Nic slizkýho, nic děsivýho. Jen kurevská bolest. A láska.
Nikdy nejsou daleko
Postupem času jsem se dopracovala do zvláštní fáze, kdy mam pocit, že milovaný, co mi umřeli, vlastně vůbec neodešli. Tim víc, čim víc jsem se s nima užila, když byli ještě živý. U mojí skvělý babičky se to občas seká. Ten poslední půl rok je tam hodně znát. Nicméně ani půl roku nečinnosti nemůže odmáznout báječnej čas předtim.
A třeba děda? Toho mám za zadkem furt. V podobě veškerejch jeho nesmtelnejch kousků a hlášek, co se mi několikrát denně derou přes pysky. U Žofky mi to, pravda, trvalo trochu dýl, ale došly jsme spolu do stavu, kdy to málo, co nám zbylo, nemůžem kalit výčitkama.
Smrt je jako porod
„Je jen jeden bůh a jeho jméno je Smrt. A je jen jedna věc, kterou říkáme Smrti: Dnes ne.“
Smrt je jako porod. Liší se jen tim, kdo čeká na druhý straně. V obou případech je to osoba, co nás převede do jinýho lokálu. I když samo provedení nemusí bejt elegantní, furt je to jen cesta na další stage.
Vědomí smrti je schopný dát životu smysl. Tim smyslem ho můžu naplnit jen já. Kouzlo je v tom, že nikdy nevim, kdy a jak to přijde. Takže začít musim už dnes. Nejlépe ihned. Snaženim se o smysluplnej život si zmírňuju porodní bolesti na konci a třeba pak pro ty, co tu zanechám, budu jednou taky ta, co je vlastně nikdy neopustila.
