„Nemůžeme zabránit ptákům smutku, aby nám létali nad hlavami. Můžeme jim však zabránit, aby si postavili hnízdo v našich vlasech.“
Smutek. Obvykle jeden z nejmíň vítanejch hostů v klubu. Šosatej kabátek, ze kterýho neustále kape voda, a tudíž hrozí, že nám brzo zasviní celou předsíň, se dneska moc nenosí. Oblíkáme ho výjimečně a neradi.
Tichošlápek
Jakmile tenhle tichej návštěvník zaklepe u dveří, nejen že berem vidle do ruky, ale častokrát máme v zásobě i pancéřový dveře, trojitej hliněnej val a vodní příkop. Nebo nejlíp nikdo neni doma. Ona ta voda ale nejen studí, ale dokáže i čistit. A taková ledová sprcha sem tam nemusí bejt vůbec špatná.
Vztekloun vs. Okroupeček
Vztek taky není v kolektivu zrovna oblíbenej patron. Plive se po něm obdobně. Narozdíl od smutku se ale vztekloun umí dobře a účinně bránit. Proti morálně zdviženýmu obočí funguje bojovně vysunutá čelist perfektně. I zaťatý pěsti. Smutek je v tomhle ale celkem nevybavenej chudák. Okroupeček. Stačí pár dní cílený ignorace a on se stáhne. Uloží se hlouběji a počká si na jindy. A přitom je pro naše blaho stejně důležitej.
Bez vody všechno chcípne
Smutek je jako voda. Vnitřní pramen. Když se nenacpu, chvíli to vydržim. Bez vody ale dlouho nepřežiju. Bez čistý vody všechno chcípne. Jasný. Netvrdim, že když celej měsíc leje, tak jsem kdovíjak nadšená. Protože s deštěm vylejzaj na povrch i nepěkný věci. Bahno a spol. Ale to neni důvod skuhrat hned, jakmile slunce zaleze.
Bordel je v ceně
Smutek je taková nepochopitelná (a nepochopená) veličina. Občas z ní mám strach, protože mi ukazuje to, co nechci vidět. Když se čistí rybník, bez bláta se to neobejde. Chci-li vyčistit bordel, tak ho nejdřív musim najít. Bláto a žabinec prosakující na hladinu je nepříjemnou součástí celýho procesu. Bez toho to ale nejde.
Tady žijou bubáci
Tam, kde žijou lvi, nikdo dobrovolně neleze. Co kdyby tam žilo i něco horšího, že jo? Nejsem sebevrah. Smutek nás ale právě do těhle bílejch míst na mapě tahá, aniž by hnul brvou. Ukazuje všechno pečlivě ukrytý za poctivě vytvářenejma maskama. Strhává pozlátka a vytahuje ze skříní všechny bubáky, co jsem tam léta střádala.
Tvrdí kluci nepláčou
Tvrdí kluci nepláčou. Ani velký holky ne. To je celoplošně přijímaná shit teorie, která nám snižuje zachránej tým o jednoho podstatnýho člena. Jako bych si ze sanitky vyhodila defibrilátor (stejně ten krám jen překáží) a pak se divila, že mi ten týpek nejde nahodit.
Tvrdý kluci pláčou. Ti nejtvrdší z nich moc dobře vědí, že pravou drsnost nenajdem v kožený bundě a ocelovym boxeru, ale v síle a odvaze čelit démonům. Vnějšim i vnitřnim. Jestli mi u toho teče z očí nebo z nosu, je celkem fuk. Velký holky taky bulej. Když berou jednu challenge za druhou a přes veškerý jizvy odhodlaně kráčej vpřed, přestože každej krok pálí jako čert, každá slza dobrá. Chladí.
„Keep smiling“ si strč do řitě
Když zahodim všeobecnou mantru „keep smiling“ a podobný nefunkční hovadiny, tak zjistim, že smutek je vlastně krásnej. Je to tichej týpek, bezbrannej. Ale krásnej. Věčnej smajl je jako krajina v horkym létě v pravý poledne. Pokud zrovna nejsem fanda westernu, tak se ten sépiovej filtr skoro nedá vydržet. Jednolitá, nudná žlutá, podobně otravná jako Roark junior (ten žlutej prasák) ze Sin city.
Když začne pršet, barvy se rychle vytáhnou. Les je zelenej, panelák šedivej, lejno hnědý. Nádhera. Všechno, jak má bejt. Smutek dělá to samý. Dodává životu barvy. Snažit se mu vyhejbat je stejný jako nasypat si instantní polívku do pusy a přesvědčovat se, že je to moc dobrý. Neni. Až v momentě, kdy to zalejeme vodou, je z tý srajdy najednou celkem poživatelná záležitost, díky který přežiju další den.
Je v pohodě bejt rozbitej
Když smutek přijde, učím se ho hned nehnat od vrat svinskym krokem. Bejt smutnej neni projev slabosti. Je v pohodě nebejt v pohodě. Je v pohodě bejt rozbitej a furt perfektně nefungovat. Je v pohodě bejt úplně v p*deli. Když se tomu budu bránit, tak se z tichýho, prakticky neškodnýho týpka stane nebezpečnej mozkomor. A na to bacha.
Expecto na depku
Když totiž prší pořád, tak to taky neni zdravý. Povodně jsou stejnej extrém jako sucho. Ty barvy se pak ztrácej obdobnou rychlostí. A nejen barvy. Depka, stejně jako čas v Glumovejch básničkách, všechno žere, všechno se v ní ztrácí. Pak je občas potřeba použít i nějaký to Expecto patronum, či kouzelníka vyšší úrovně, abychom se nevyžádanýho mozkomora zbavili. A neni to ostuda, prosim pěkně! Harry to dělal v jednon kuse.
Velkej fakáč světu
Smutek je takovej velkej fakáč mířenej celýmu světu. Teď nebudu řešit nic jinýho, než sebe. Ne, nejsem sobec. Ale čemu prospěju, když si v sobě neuklidim? Teď je mi takhle. Čistim vnitřní bordel. Odkaluju. Potřebuju se stáhnout do svý jeskyně, vzít si teplou deku, kakao a dát si večer s dobrou knihou. Úsměv si namontuju, až budu chtít, děkuju pěkně.
Breč!
„Pláčem se nic nespraví, tak nebreč, srabe.“
Možná ne, ty chytrolíne. I tak je úleva značná. Jestli pro mě nemáš shoulder to cry on, nebo aspoň kapesník, tak drž hubu a hleď si svýho. Život je někdy velká sranda a k jeho přežití potřebuju každej back-up. Vztek je dobrej, ale někdy zkrátka nestačí. Někdy trn z paty vyrve spíš ten nerdík v koutku. Vybere kal a bordel, vyhází žáby a je zas dobře.
Smutek je fajn. Jseš smutnej? Buď! Chceš brečet? Tak breč!
