Bylo prej zvykem, že krále a královny doprovázela na záchod skupina druhořadejch hudebníků, aby jim zpestřovala jejich potřebu. Na hradě bejvala zima i za dlouhejch letních večerů. Co se pak muselo dít, když přišla zima? I na těch nejluxusnějších prevétech hrozilo umrznutí s gatěma pěkně u kolen. Jedinou záchranou jim častokrát bylo jejich vlastní žhnoucí srdce oblažené podpůrnym preludovánim.
Když nad tim tak přemejšlim, vlastně to neni úplně blbý. Oč snazší by náš život byl, kdyby nám ke všemu hrála hudba. Nepřetržitej soundtrack k našim životům.
Něco se zadaří a už hraje fanfára. TuTuDuDuuuDuDuuu. Při frontě na poště celá hala paří na I can’t get no satisfaction od Stounů. A pro poznámku do žákovský? Jedině za zvuků Imperial March.
Poslechni si můj soundtrack
Moje dětství plynulo poklidně jako řeka mezi dvěma břehy. Jednim rváčskym, druhym podivínsky samotářkym. Buď jsem byla ta, co se prokopává ze školky a leze po stromech, nebo ta divná, co si čte a hraje si v koutě.
První zářezy do soundtracku jsou jasný. Úvodní melodie z Xeny a „Mixdeluxe – Amelymelo“, rychlejší a zábavnější verze Amélie.
Později jsem k osamělýmu běhání po lesích začlenila i další disciplínu – běhání po hospodách. Svobodomyslný duši plný snů a nadějí na její cestu vyhrával „BrunuhVille – Spirit of the Wild“.
Maturita a veškerý zkoušky obecně jsou doprovázený orchestrem a sbory z „Final victory“ od Haggard. Boj je to vždycky, ať už větší (státnice) či menší (maturita), ale vítězství je zaručeně pokaždý epický.
Období po Žofce by se dalo jednoduše vyjádřit pomocí „My dying bride – For my fallen angel“. Temno. Bolest tak hustá, že by se dala krájet, vázat do pytlů a prodávat na černym trhu. Bolest. A láska. A respekt. Protože tohle neskutečný mimino bude mít můj obdiv už napořád.
Po čase se šedý mraky začaly trhat. Smutno mi bylo furt, o tom žádná. Ale už jsem se rozhodla, že to přežiju. Úvodní tóny „If I ever leave this world alive“ od Flogging Molly naznačujou, že i když to irskýho skřeta ve mně hluboce ranilo, nemůže mu to ublížit. Rozhodně neni odepsanej a hlučně se zvedá z prachu.
Když byla Serafína v inkubátoru, chodila jsem jí zpívat „Dragonborn comes“ ze Skyrim. Jakožto drakorozený princezně jí bylo souzený, že se vyhrabe z pekla hadiček, injekcí, přístrojů a operací, postaví se zlu a všem nám nakope zadek.
Tyhle rodičovský patálie mě fascinujou dodneška. Mrazí mě kdykoliv, když slyšim, jak si někdo prochází něčim podobnym. Teď už to ale nejsou ultradepresivní My dying bride. Je to Serj Tankian a jeho verze „The Rains of Castamere“. Furt celkem drbina, ale ultimátnost jeho ječáku mě ujišťuje, že to všichni můžem zvládnout.
Vyslechla jsem si pak spoustu řečí typu „s touhle jizvou nemůžeš mít další děti“, „v žádnym případě je nedonosíš“ a „za všech okolností to bude znova císař“.
Když se narodil Barnabáš, v termínu a prakticky bez asistence, zatančila jsem si jako Bílej plamen na mohylách svejch nepřátel. „Drink Up, There’s More!“ ze Zaklínače by celkem odpovídalo.
Na implantaci jela Fína za zvuků „Woad to ruin“ z Krále Artuše. Skladby pro skutečný hrdiny. Potvrzeno většinou rytířů od kulatýho stolu. S timhle v zádech se hravě postavíte saský verbeži. Nebo si něco implantujete do hlavy.
První nastavování by zase nemohlo proběhnout bez úvodní melodie k Terminátorovi.
Každodenní soužití s dětma se potácí na pomezí „Up is down“ z Pirátů z Karibiku a Heleny od Misfits.
„Up is down“ je celkem logický, protože ze všech událostí můžu těžit. Kdo řikal, že to největší „dole“ neni zároveň nový „nahoře“?
A proč „Helena“? Moje děti běžně zkoušej, co vydržim. Akorát text Heleny „budeš mě pořád milovat, i když ti uřežu obě nohy a obě ruce“ nahrazujou snesitelnějšim „budeš nás mít ráda, i když ti všude rozlejem polívku, vysypem puzzlíky a pomalujem okna?“
Logopedie probíhá v nekompromisní režii „The Battle“ z Letopisů Narnie. Nejdřív musíme svolat všechny magický bytosti a veškerou dostupnou zvířenu. V našem případě jednorožci vytlačili kentaury.
„Stojíte za mnou?“ ptá se Fína a kouká se na šéfa svý armády.
„Až do smrti!“ řekne růžovej jednorožec.
No někdo tý sněžný bábě už musí říct jednou provždy dost.
Kdybych měla zvolit jen jednu píseň, která by charakterizovala celej můj život, vyhrála by „Victor and his demons“ od Fiddler’s green. Nic zbytečně rychlýho, ale pogovat se na to pořád dá. Irský melodie jsou tu pořád patrný a lahoděj mýmu leprikónskýmu uchu.
A ať už se ve mně skrejvá démonskej padouch nebo hrdina, beru je všechny, protože jsme jedna rodina. Napořád…
A jakej je váš soundtrack?
