Spocklidem slaví. Jsou mu dva roky. A jako správnej dvouleťák ledva vyplivnuvší prso je mírně nervózní ze světa kolem, ale velmi vděčnej za všechny, co ho cestou vzali za tlapku a formovali jeho osobnost. A taky by si rád k výročí poručil dinosaura. Duhovýho. Se třpytkama.
Jen si něco zkouším
Když jsem před dvěma lety dávala na Fb první post, že táta je taky terminátor, bylo to jenom tak na zkoušku. Já si tady něco zkouším, mě si vůbec nevšímejte. Nečekala jsem, že to bude mít nějakou budoucnost (vlastně to asi pořád nečekám), ale myslím, že coby vesmírná loď se Spocklidem celkem osvědčilo.
Najít správnou řiť na svůj blog
Zpočátku rozhodně nebylo cílem psát „blog“. Doteď mi to zní příšerně a nevím, co si mám myslet, když mě někdo nazve blogerkou (ačkoli je pravda, že se tvářím míň jako debil, než když mě nazvou spisovatelkou). Byl to experiment. Chtěla jsem zjistit, co je pravdy na tom, že se najde řiť na každej hrnec.
Dá si někdo rodičovskou sci-fi?
Myslela jsem hlavně na Buddhu, kterej se už celkem na vážno dopejkal v počítači. Můžeš totiž vytahovat rodičovský témata. To je zlatej důl. Tam se toho snese hodně. Můžeš psát i o těžkých věcech. Po světě běhá spousta lidí, kterým se těžký věci dějou, a některý z nich opravdu ocení, když si sem tam něco přečtou a nepřipadají si pak tolik jak exoti. Ale můžeš psát rodičovskou sci-fi?
Evidentně jo
Uslintanou odyseu o rozervaný duši matky mimozemšťana, která se snaží nejen přežít, co jí vesmír nachystá (a že to není zrovna skoupej kluk), ale ještě se u toho občas i zasmát? Evidentně jo. A to i díky vám!
Zase bych se dojala
Nebudu se tu sáhodlouze rozepisovat o mý vděčnosti. Je mi už přes třicet a mohla bych se u toho dojmout. Jak říká Víťa Marčík: „No tak. Máš děti. Chovej se zodpovědně.“ Takže. Zkrátka a dobře. Díky!
Bez vás by to nešlo
Díky vám všem, co sem chodíte, čtete, píšete a tvoříte ze Spocklidem to, čím je. Sama bych to nikdy nezvládla. Je důležitý mít o čem psát, ale možná důležitější je mít psát pro koho. Jsem vděčná za každýho jednoho z vás. Za vaše poznámky, postřehy. Za to, že se nebojíte přispět zde se svým Troškou (jsem pořád trapná, já vím).
Před dvěma lety by mě slušná základna fanouškovsky kvalitního materiálu sotva napadla a je to jeden z největších bonusů mýho psaní. Jste to vy. Díky!
Plivance dobrej lak neprorazí
Děkuju i těm, co si sem občas přijdou plivnout, jakkoliv nepříjemný to někdy je. Ozkoušela jsem si, že lak máme dobrej. Ten žádnej vesmírnej šmejd nepropálí. Zas a znova mě to přesvědčuje, že dělat to, co mi dává smysl, je potřeba překážkám navzdory. Taxisům dvakrát neholduju, ale postavíte-li mi je do cesty, tak prostě skočím (přelezu, podlezu, učím se i obplavávat).
I s masem
Netvrdím, že jsem s tím nikdy nechtěla seknout. Zvlášť za dlouhých temných nocí plných práce…a horečky…a neštovic…Vlastně ale nevím, jestli bych to dokázala. Už mi to tak přirostlo k mýmu životu, že pokoušet se to odervat, nejspíš by s tím šel i kus masa.
Pořád to nestačí
Eugène Delacroix kdysi řekl, že umělce nutí tvořit pocit, že to, co už bylo řečeno, ještě pořád nestačí. Zní to dobře a navíc je to pravda. Tak já vás budu ještě chvíli zásobovat, Karfíci, jo?
Přátelé jste skvělý, jste báječný, jste jedinečný. Mám vás rád.
P.S. Měla jsem předsevzetí, že budu vždycky odpovídat na všechny komentáře. Ačkoliv je všechny poctivě čtu, s odpovídáním je to poslední dobou horší. Někdy to zvládnu hned, někdy se k tomu vrátím za delší dobu, někdy vůbec. Ale vím o vás a pokusím se polepšit <3
