Spokojenost pro mě vždy představovala soubor cílů, kterých musím dosáhnout. Až to bude, bude to dobrý. A pak to konečně je a vůbec to není dobrý. A taky nebude. Dokud se nenaučím vnímat všechny krásy cestou.
Jé. To kafe krásně voní. Hmm. Co si s ním na chvíli sednout a jen čumět? Super nápad. Jen tady něco dopíšu a pak pauza. O dvě hodiny později do sebe v rychlosti kopu studenou břečku a jedu vyzvedávat děti.
Spokojenost je disciplína
„Opustit vyčerpanost jako symbol společenského postavení a výkonnost jako znak vlastní hodnoty.“
(Brené Brown – Dary nedokonalosti)
Soustředit se na cíl a zaměřovat se na výkon patří k měřítkům, podle kterých hodnotíme úspěšnost. Kolik radostí ale cestou ztrácíme? Spokojenost je disciplína. Největší výzva, co znám. Učím se být šťastná jen tak. Radovat se z maličkostí, věcí tak malých, že je můžu snadno přehlédnout, když neustále vzhlížím k nějakému velkému cíli tam v dálce. Mít cíl je fajn, ale zjišťuju, že cesta k němu je daleko důležitější a zábavnější.
Na konci každého dne jsem měla buď pocit dobře odvedené práce nebo rozmrzelost z vlastní neschopnosti. Myslela jsem, že je to takto správně. Vytyčit si cíl a jít za ním. Moc nekoukat na to, jak mi je a proč mi tak je, a prostě se to snažit urvat, protože pak můžu být konečně spokojená. A co se stane pak? Zrada! Za původním cílem se objeví nový. Větší. Hezčí. Dál.
Teď jsem ve fázi, kdy je pro mě cíl důležitý jen proto, abych se vydala na cestu. Když už na ní jednou jsem, můžu na něj hezky zapomenout. Když už jdu, důležitost cíle se vytrácí…zbývá jen cesta a to je radost. Sbírání drobných Werichových korálků…
Celý článek si přečti na Forendors (Pickey).
Proč mě podpořit na Forendors?
Jsem introvert, který rád přemýšlí nahlas. K tomu mi pomáhá psaní. A když už je to jednou napsaný, přece to nevyhodím. Zvlášť když to může pomoci i někomu dalšímu. Třeba tobě.
Aby se ze mě nestala zombie, je dobrý mě občas pozvat na kafe a větrník. Pokud ti moje texty dávají smysl, podpoř mě zde.
