Společenstvo Pevnosti byla jedna z knih, kterou jsme „zachránili“ v rámci projektu Linka 451 aneb Zachraňte knížky. Jak mě většinou rozbalování zásilek z pošty moc netankuje (tolik kartonu a izolepy všude kolem), přijde-li literatura, jsem schopná oželet i absenci praskací fólie. Zvlášť když netuším, co mi vlastně přijde.
Dvacítka na krku, dvacítka z krku
Ačkoliv je to už přes dva roky, co tahle bichle úctyhodných proporcí překročila náš práh, dostala jsem se k ní až teď. Vlastně nevím, co mi tak dlouho trvalo. Chtěla jsem si prostě jen počkat na kulatý výročí a přečíst si ji ve vší parádě? To se mi vskutku provedlo. Pevnost – průvodce fantastickými světy, letos oslavila dvacítku. A to už je co říct.
Co má číst správná dáma
„Co naplat, děti. Maminky a dobré víly nikdy nelžou. A čarodějnice taky ne, když jde o to předpovědět malér.“
(Petra Neomillnerová – Havranice)
Pamatuju si úplně první číslo (před dvaceti lety, dost děsivý!). To s Frodem na obálce. Z trafiky mi ho tenkrát nadšeně přinesla moje maminka. Upřímně vedle všech těch Dívek, Bravíček a kdoví čeho ještě, co by měla každá správná dívka číst, bych brala s povděkem jakoukoliv jinou alternativu. Nejspíš bych zkonzumovala i občasník Klubu mladých houbařů.
Míla i já…
„Tma byla nejhorší. Jakmile totiž zapadly sklepní dveře a zacvakly zámky, zůstala sama se svými představami a sny. S nočními můrami.“
(Pavel Renčín – Jen tančí, nemluví, nespí)
Pevnost ale byla pecka. Tolik železa, povídek, laserů, rytířů, elfů a jiných fantasy gaunerů na jednom místě. Pěkně po kupě. Výtisky, který jsem měla doma pečlivě seřazený v šanonech, nepřežily několik stěhování (zlý, zlý, nepěkná věc!) Zbyla mi jen jedna vytržená povídka. Krajina po bitvě od Míly Lince, která mě natolik zaujala, že jsem ji pro všechny případy regulérně blasfemicky vyrvala.
…se vracíme domů
Když mi přišlo Společenstvo Pevnosti, antologie nejlepších povídek magazínu z let 2002-2012, zůstala jsem vejrat jak pratur do tváře vyhynutí. Časy, který na mě dejchly, byly rozhodně starý a rozhodně pořád stejně dobrý. Mílova Krajina se už nemusela nedůstojně válet v krabici a mohla se konečně vrátit domů. A já též.
Zřejmě slušnej oddíl
„Chytrých kriminálníků je ve skutečnosti hrozně málo, ostatně ti skutečně chytří se před soud vůbec nedostanou.“
(Leonard Medek – Peklo pod palmami)
Uvnitř najdete téměř všechny dvorní autory (kdyby to měli být skutečně všichni, tak s knihou neprojdete dveřma a předčítat si ji budete na heveru), kteří jsou s Pevností spjatí, a to nejen vnitřně, ale i fyzicky, neb do ní hojně tiskli svá díla.
Bohatýr s absolutním havranem
Jura Červenák a jeho stárnoucí Ilja Muromec, jenž je i za bujarého praskání kloubů a bolestivýho močení schopen vyprášit kožichy místním běsům. Petra Neomillnerová v Havranici rozehraje svou pověstnou PÍSENÁ (=píseň sexu a násilí). Válka je fakt svině a vzpomněla jsem si na Moire i na Lotu. Jakub Mařík v epicky zábavný Absolutní smrti poukáže na fakt, že to, co je mrtvé, se tak nemusí nutně chovat.
Poznej se v pekle
Petr Schink za svůj seberozvojový traktát Gnothi Seauton (neboli Poznej sám sebe) ezolva roku nezíská, jelikož sebepoznání proběhlo především krví a mečem. Leonard Medek zase rozpoutá Peklo pod palmami, za který by se nemuseli stydět ani Avengers, a představí nám Františka „Franka“ Frantu, který nás pak jako Dobrodruh bude blažit ještě dlouho.
Poslední čest s draky
Martin D. Antonín nám ukáže, zač stojí Trpasličí čest a že ne vždy se všechno podaří. Někdy holt z trpaslíka vousy lítaj. Tajemný a krásný příběh Poslední ze čtyř Ondřeje S. Nečase nás pozve na dostaveníčko s hejtmanem Ambrožem. S Draky nad Gdaňskem přiletí i Leoš Kyša, řezník z Blavikenu, ehm…z Bruntálu, který bude odteď až na věčnost znám jako jistý pan Kotleta.
Dějiny píše Pevnost
„Huh.“
(Jiří Pavlovský – Mickey Mouse in memoriam)
A mohla bych pokračovat. Je to super. Je to zábavné. Je to napínavé, někdy i strašidelné. A především je to doják, protože tady se psaly dějiny, kámo, dějiny!
Dvacka je dvacka
„V poslední době si často uvědomoval, jak má vlasy řídké a prošedivělé, že je mu už skoro šedesát a jeho tělo jej zrazuje stále častěji a svět kolem…tomu je to jedno.“
(Ondřej S. Nečas – Poslední ze čtyř)1
Pevnost za těch dvacet let prošla významnou proměnou. Od kůlny sbitý z toho, co se kde našlo, kterou pohromadě drželo spíš než hřebíky nadšení všech zúčastněných (ať už ke sbírání succub, pití piva a medoviny nebo duchaplným hovorům), po sídlo, kde mají snad i splachovací záchodky. Nadšení ovšem trvá a je to poznat na všech, co s ní mají něco společnýho. Kdo jednou Pevnost bránil, brání ji už navždy. Vždycky Pevnost.
