Díky svojí komunitě se vždycky dostanu k těm správným knihám. Srdcovka od Štěpánky Jislové ke mně přišla díky kamarádce Marii. Té, co napsala Návrat z pískoviště. Krásné a výmluvné ilustrace zaujmou na první dobrou. Stejně jako kombinace modré a červené, jež slibuje, že pod povrchem našich vztahů toho bublá mnohem víc.
Křehká i odvážná
Vztahy jsou vlastně obrovský experiment. Každý si hrajeme ve vlastních laboratorních podmínkách ovlivněných vším, na co jsme byli zvyklí ve svých rodinách. Ačkoliv se je během let snažíme proměňovat s tím, jak se proměňujeme sami, velmi často se nám to nedaří a my sklouzáváme stále zpátky.
Srdcovka je velmi intimní, křehká a zároveň odvážná zpověď jedné dívky a ženy o všem, co skrývá její srdce. O vztazích, které přicházely a odcházely, a každý nový přinesl víc utrpení než toho dobrého. O naději, zklamání a touze.
Štěpánka Jislová, ilustrátorka a komiksová autorka, přiznává, že proces vzniku knihy byl sám o sobě místy terapeutický. Zvlášť co se zpřehlednění událostí a jejich onálepkování a uklízení týkalo. Její hlavní motivací při tvorbě Srdcovky ale bylo něco jiného: „Zpřístupnit lidem, na jednom místě a v kompaktním balení, informace, které jsem sama hledala dlouho a obtížně. Na kostře vlastního příběhu nechat čtenáře zamyslet se nad vztahy, přitažlivostí a láskou, a třeba jim tím dodat nástroje, jak se poprat s tím, co zrovna řeší.“
Rodiče nás ovlivňují celý život
Štěpánka je závislá na zamilovávání se. Na pocitu, kdy je objekt jejího zájmu tak vzdálený a nedosažitelný, že si ho může ve skrytu stalkovat na internetových profilech, diskuzích a seznamkách. Když se pak náhodou chytne a skončí spolu na rande, rychle ztrácí zájem. Všichni jsou tak nudní! Jsem divná já, nebo oni?
Postupně se dozvídáme celý její příběh. Malé holčičky, co si jako holčička vlastně vůbec nepřipadala. Raději by jezdila na larpy, četla si fantasy knížky a s tím vším humbukem kolem růžové a šatiček nejradši neměla nic společného. Proč je proboha nutný mít na focení šaty?!
Zjišťujeme, jak moc jsou její soukromé vztahy ovlivněné otcem, který pořád neměl čas. Jak na něj čekala a on nepřicházel. Dospívání pak strávila čekáním u telefonu, který nezvonil a nezvonil a když jednou zazvonil, tak…
Jak často si nechceme připustit, že naše vztahy do velké míry ovlivňuje prvotní vazba, kterou máme se svými rodiči. Já jsem na rozdíl od Štěpánky za život měla velmi málo vztahů a preferovala jsem ty dlouhodobé. Mým problémem zase bylo naučit se vystupovat z těch nefunkčních a přežitých, protože jsem měla v hlavě program, že se ze vztahu neodchází za žádnou cenu.
Jak postupujeme do dalších vztahových levelů, postupně přicházíme o iluze, ale roste i naše mana. Tím nejdůležitějším, k čemu si Štěpánka došla, je fakt, že jazykem lásky je upřímnost: „Až ve chvíli, kdy si na partnera přestaneme projektovat vlastní představy nebo komplexy, můžeme vnímat jeho (ale i sebe) autenticky. Tím tomu druhému dáváme možnost být skutečně s námi, ne s nějakou vyumělkovanou verzí sebe sama, u které máme pocit, že je pro danou situaci adekvátní.“
Táhneme svůj srdcový kříž
Každý si neseme svůj srdcový kříž. Každý jiný. Každý ten svůj. Srdcovka nám umožňuje se na něj podívat a zhodnotit, zda ho ještě táhnout chceme, a pokud ne, jestli nám s ním nemůže někdo pomoci. To Štěpánka ostatně vnímá jako životní úděl každého z nás. Své kříže poznat, pojmenovat je a tím si otevřít možnost, že už se s nimi nebudeme dále vláčet.
„Je jednoduché svoje rozhodnutí a činy v afektu omluvit větou ‘takový já už prostě jsem’ nebo pokrčit rameny nad cejchem znamení zodiaku: ‘to si měla líp rozmyslet, než něco takového řekla blíženci’. Ale všichni máme místa, ze kterých právě tyto afekty, ‘triggery’, vyrůstají a všem, včetně našeho okolí, ale hlavně nám, bude lépe, když je objevíme.“
Štěpánčín kříž měl i ostny. Když v knize jen tak mimochodem začaly vyplouvat na povrch, zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. Kolik takových dětí toužících po lásce a pozornosti, někdo jiný ze své pozice moci vmanipuloval někam, kam by nikdy dobrovolně nešly, a pak jim ještě řekl, že si za to za všechno můžou samy?
Srdcovka hladí i mrazí
Srdcovka je nádherná. Hladí, pálí i mrazí. Jako život. Jako láska. Zároveň ale přináší i naději, že ačkoliv jsou vztahy někdy pekelně na nic, nemůžeme to s nimi vzdát. Vždycky je tu šance, že laboratorní podmínky svýho písečku změníme a najednou do nich začnou proudit naprosto jiné výzkumné objekty, se kterými náš život bude o trochu hezčí. Možná ne snazší, ale hezčí.
Namlsali jste se a chcete víc? Vítejte v klubu! Tvorba Srdcovky Štěpánku po mnoha stránkách vyčerpala. Pořád se ještě vznáší v odpočívacím módu, kde se snaží přijít na to, do čeho se pustí dál. „Nicméně pro komiksové fajnšmekry tu mám jedno pozvání na únorové předávání komiksových cen Muriel za rok 2023 nebo mě můžete zastihnout v rámci festivalové soboty na ComicCon Prague, který proběhne v dubnu.“
Všem srdcím zdar!
P.S. Až vás po přečtení bude trápit jedna podstatná otázka, a sice „Takže ty kreslíš Supermana?“, Štěpánka pro vás má uspokojivou odpověď: „Supermana ne, ale už jsem pro zájemce kreslila Batmana, Catwoman a Jokera. Toho dokonce dvakrát!“
