Když se řekne strach, přirozeně se nám vybaví tajemná nestvůra, která se pohybuje ve stínu. Útočí, zabíjí a stejně rychle zase mizí. Temnota, zuby, krev a drápy. Paráda. To nechceš!
Strach číhá všude
Začíná to nevinnym bubákem pod postelí. Pokračuje to zkoušenim u tabule a zpívánim před třídou. Následuje výběr toho nejlepšího z masovejch vrahů a kultovních hollywoodskejch monster. Občas se vloudí maturita nebo jiná zkouška. Či se nachomejtne nějakej pavouk nebo krysa. Většinou to končí strachem ze ztráty, nemoci, samoty nebo smrti.
Obluda se spoustou hlav
Strach má mnoho podob. Vždycky se ale projevuje stejně. Plíživej hnus, co stéká po páteři. Paralyzuje. Mrazí. Přesvědčuje nás, že jsme sami. Že nikdo jinej nezbyl. Jsme tu jen my a neznámý zlo. A to je samozřejmě mnohem silnější a rychlejší než my. Vždycky z toho vyjdeme hůř. Jako ty slabý a neschopný. Ty, co nemůžou vyhrát. Ty, co musej utíkat nebo zemřít.
Opět se stáváme podřadnym savcem, kterýho loví dinosaurus. Můžem si to logicky obhájit, jak chcem. Ta dusivá hrůza v nás je zarytá hodně hluboko. Chce se nám zalízt co nejdál do naší jeskyně a prostě nebejt. To neni moc optimistická bilance.
Co s tim?
Strachu většinou uniknout nemůžem. Neni to uřknutí, který se dá odčarovat. Ani zatoulanej pes, kterýho je možný odehnat kusem klacku. Jako bumerang se okamžitě vrátí zpět. Silnější než dřív.
Můžeme z něj ale učinit svýho druha. Neřikám, že se máme bratříčkovat s predátorem (i když nestandartní situace občas přinášejí nestandartní spojenectví). Je ale dobrý vědět, že na každýho predátora číhá jeho Dutch Schaefer. A to už je druh, o kterýho se opřít můžeme. Úplně s klidem.
Každej predátor má svýho Dutche
Sám si to nevybral, byl do toho vhozenej stejně jako my. Kdo by taky dobrovolně šel pátrat po dokonale vyzbrojený mimozemský bytosti? (najdou se tací, ale nebude jich příliš mnoho). Ale bude tim, kdo nás v džungli nenechá chcípnout. Bude to on, kdo nás popostrčí do akce. Bude našima očima na stopkách i nastraženýma ušima.
Lepší vědět
Nakonec ta obluda nikdy neni tak děsivá, jak si jí představujem. Nejhorší je ta nevědomost, to neznámo. Někde tam je. Nevíme kde. Jen tušíme. Z různejch střípků si sestavíme stokrát hnusnější obrázek než je realita.
Na tu držku nejsi sám
Ale my už teď víme, že strach neni jen predátor. Je to i Dutch Schaefer, major s profesionálnim výcvikem a nejlepšími instinkty. Otázka v sobě ukrývá i odpověď. Můžu mít strach, ale to je v pohodě. Nejsem v tom sám. Mám sílu to zvládnout. A jdu do toho stejně. Udělám to. Pošlu tu povídku do soutěže, skočim padákem, řeknu tomu chlapovi v tramvaji, že mi stojí na noze, vylezu na pódium a zazpívám…Ať už se bojim nebo ne.
Tu obludu už nikdy nenecháme plížit se a čekat ve stínech. Už nás nebude děsit. Ne. My si nabrousíme nože, pomažeme se blátem a vyjdeme jí vstříc. A stejně jako Dutch budeme vždycky vědět, na čem jsme a jakou „to má ale držku“.
Jakej je tvůj predátor?
Jako malá jsem se bála Střihorukýho Edwarda. Byl hodnej, já vim 😱, ale když se zhaslo, viděla jsem ho všude. Dodneška mám respekt z hadů. Bojim se, že si vykloubim rameno. A občas se bojim o svý děti.
Z čeho máš strach Ty?
