V rychlém sledu tu máme další polistopadovou knížku. Tentokrát Sudetenland. František Kotleta jednou něco napsal pod svým občanským jménem. Ačkoli vidět Leoše na obálce je fakt nezvyk, čte se to velmi dobře. Až zatraceně dobře.
Země příběhy oplývající
V Sudetech mohl člověk totiž brát osobně skoro všechno, ale k ničemu by to nevedlo.
Sudety. Oblast, která toho zažila tolik, že přímo přetéká nejrůznějšími příběhy. Snad nikde se v Československu nenacvičovalo takových manévrů jako zde. Odsuny, posuny, výpady doprovázené neuvěřitelnými zvěrstvy na obou stranách, jež vždy odskákali nevinní. Mnozí se zde cítili jako doma, než jim byl násilím oderván, a tak vlastně nepatří nikomu. Odsun sudetských Němců je pak další propálenou dírou do ubrusu naší historie, co nám pořád straší ve skříni.
Co kdyby to ale proběhlo všechno úplně jinak? Co kdyby Němce nikdo nikam neodsunoval, nebo alespoň ne úplně? Právě s tím si Sudetenland pohrává. Jak by vypadal svět po sametové revoluci, kde by byl odsud Němců zastaven a pohraničí zůstalo důkladně napěchováno všemi národnostmi jako kanón. Čím napěchovanější je, tím větší je pak rána.
Roláky ve Freudenthalu
Podíval se na mě, jako bych snad řekl něco neslušného o jeho manželce. Vlastně to bylo ještě horší – ptal jsem se na jeho vlastní názor.
Do Bruntálu přijíždí na pozvání místní odnože Občanského fóra novinář Daniel Lichke. Členové OF mají moc pěkné roláky. A to je asi tak všechno. Z toho dobrá reportáž nekouká. Pak se ale objeví zajímavý leták vyzývající ke shromáždění všechny původní obyvatele. Psaný švabachem.
Revoluce možná byla sametová, ale zatímco se v Praze můžou ze znovu získané svobody zjevit, v pohraničí se stahují mračna. Ne všichni chtějí Bruntál Bruntálem. Některým se líbil víc jako Freudenthal. Místní melting pot Čechů, Němců, komunistů (na papíře bývalých, ale v srdci stále ryzích), Romů a skinů se mísí jako rum s pětipivem a utopenci v žaludku. Je jen otázkou času, než se to na nás všechno půjde podívat nahoru.
Na příběhu novináře z Mladé fronty, který má sám o sobě dost zajímavé kořeny i minulost, a Kláry Bittmanové, vnučky nacistického werwolfa s medailí za Východní tažení, probleskuje historie, co sice ve zdejší alternativní realitě dopadla trochu jinak, ale v mnohých ohledech je stejná. Minimálně do roku 45. Napínavé vyprávění občas odkryje děsivé podrobnosti, sotva nás nechá vydechnout a zase jede dál.
Víly, které krvácí
Snad každé třetí slovo sudetští Němci vyslovovali jinak než Něnci za hranicemi. Heinrich Heine by z jejich přednesu Lorelei nejspíš dostal infarkt.
Vedle jména Kyša na obálce byl nezvyk i to, že v knize nenajdete žádný upíry, mimozemšťany, dokonce ani paranormální jevy. Podvědomě jsem je čekala za každým stromem, ale nikde nic. Je vidět, že Leoš umí napsat prakticky cokoliv. A možná by do těch „reálnějších“ příběhů měl brousit častěji. Já jsem měla navíc tu výhodu, že se hlavní hrdinka jmenuje Klára. Klára je nomen omen. Když už se tak nějaká literární postava jmenuje, většinou se vám vryje do paměti. Zas tak moc jich není.
Dívka toužící po míru ve světě balancujícím na hraně krveprolití, co odmala doplácí na své německé jméno i nacistickou historii rodiny, a přesto vidí v druhých to dobré, pomáhá, kde může, a snaží se světem projít s čistým štítem. Zjevení. Víla uprostřed humusu. Tak jsme se toho nadpřirozena možná přeci jen dočkali. Ačkoli stejně jako Angoulême je opravdová. Když se řízne, krvácí.
Prokletý Sudetenland
Historie byla možná i učitelkou života, ale hlavně to byla nevděčná kurva.
Vedle místy až úsměvných národnostních stereotypů (květiny rostou jen v německých předzahrádkách) je nám vykreslen prokletý svět, v němž jedni nesou věčné znamení viny za činy svých otců i dědů, se kterými nemají nic společného, a druzí, kteří se tu možná jako doma necítí a vlastně tu být ani nechtějí, se odívají se do starých křivd jako do kabátu, co je jim platný stejně jako mrtvole. Všichni si myslí, že mají pravdu, a nakonec ji možná nemá vůbec nikdo.
Uprostřed kombinace všeho dobrého i špatného, co přineslo 20. století, se odehrává příběh neskutečně lidský, že se skoro až budete chtít stavit v Bruntálu na jedno ve Hvězdě. Skoro. Spíš si o tom přečtěte. Klidně i víckrát.
