Irsko. 80. léta. Těsně před Vánocemi. Takové maličkosti. Sníh se tiše sype na zem a milosrdně přikrývá všechny naše hříchy. Z měkké bělostné pokrývky ale ostře vystupují obrysy místního kláštera a s ním i hanebná historie Magdaleniných prádelen.
Věnováno všem dívkám a ženám, které byly považovány za padlé, ztracené, méněcenné, prostě špatné. Těm, co se musely buď kát, nebo zemřít. Těm, co byly na společnost moc a i ona na ně byla často příliš. Všichni v sobě takovou dívku máme. Jen někteří z nás měli to štěstí, že na nás nikdy nepřišli.
Pěkná věcička
Zpod dveří se draly studené žiletky a řezaly do kolen těm, kdo si ještě klekali, aby odříkali růženec.
Takové maličkosti od Claire Keeganové jsou velmi útlounká knížečka. Vždycky vzbudí moji zvědavost, když se o malé knížky otírají velké ceny. Cesta Cormaca McCarthyho (Pulitzerova cena 2007). Takové maličkosti (nominace na Man Bookerovu cenu 2022). Čím to, že věcička, jíž byste si mohli vypodložit stůl, aby se nekýval, je tak podstatná? Pak ji otevřete a víte. Fakt to tam je.
Claire nám prostřednictvím svých řádků sype do náručí naprosto podivuhodnou atmosféru. Nezmínit občas jen tak mimochodem, že si někdo zapnul televizi, ani bychom nepoznali, co za století to vlastně máme. A bylo by nám to i tak jedno. Vánoční knížky v sobě tohle mají. Kouzlo, že i v beznaději se najednou může rozsvítit světýlko a změnit pravidla hry.
Obchodník s uhlím
Táhlo mu na čtyřicet, ale neměl pocit, že někam směřuje nebo dělá pokroky – a občas ho zkrátka napadalo, proč vlastně žije.
V irském městečku se chystají na Vánoce. Furlong, místní obchodník s uhlím, má co dělat, aby vyřídil veškeré objednávky a stihl se připravit na svátky. Už se těší, až se prohřeje u rodinného krbu a vánočního dortu se svou černovlasou ženou a jejich pěti dcerami. „…stejně to ale musí být zklamání, že nemáte syna!“
Irsko není zrovna zemí šťastných zítřků. Hospodářská recese, fronty na dávky delší než na banány…Zrovna včera Furlong viděl malého chlapce vylizovat po kočce mléko z misky. Vánoční čas to ale všechno naoko smyje. Nebo možná jen uklidí z cesty největší chudáky, aby se ti šťastnější na Štědrý den mohli cítit líp?
Zlo, které otevírá oči
Sám sebe se ptal, jestli se z něj nestal člověk vydaný na milost dveřím – nestrávil snad nejlepší část života tím, že před nějakými stál a čekal, až se otevřou?
Furlong by o sobě asi neřekl, že žije zrovna šťastný život. Rozhodně ale má být na co hrdý. Ze společenské spodiny se slušně vypracoval a své rodině je schopen zajistit dobrý život. Víc asi nemůže chtít. Až jednoho dne při dodávce uhlí do kláštera spravovaného jeptiškami takřka omylem spatří dívky drhnoucí podlahu. Bez bot, v neforemných oděvech, s vyhaslými pohledy a očima, které si už odvykly plakat.
Ve Furlongovi se něco hluboko uvnitř pohne, zakroutí ze spánku a nakonec otevře jedno oko. Fakt se to děje? Jak malý kousek stačil, aby se mezi ztracenými postavami ocitla jeho matka, která otěhotněla v šestnácti? A co by bylo s ním?
Nezhojené rány
Když mu neodpověděla, pocítil něco z toho, co musela cítit ona, a marně pátral v paměti po něčem hezkém, co by jí řekl.
Knížka je sice útlá, ale rozhodně nutí se ptát. Jak je možné, že zrovna církev hlásající Kristovo učení, byla strůjcem takových brutalit? Proč se o vytváření individuálních pekel na zemi zasazovali zrovna ti, kteří nám údajně měli dát klíč k nebi? Magdaleniny prádelny patří k nevyřešeným místům irské historie. Ranám, které budou bolet ještě dlouho, než se zahojí. Zahojí-li se vůbec někdy.
Těhotné ženy a dívky, svobodné matky s dětmi, ženy mentálně či fyzicky postižené i zneužívané končily na místech, která jim měla být domovem a útočištěm. Místo toho zde nalezly jen bolest, samotu, ještě více ponížení a nakonec i smrt. Proč se neptáme, jak je možné, že patnáctiletou dívku znásilnil její vlastní strýc, a trestáme za hřích ji, protože je to ona, kdo otěhotněl?
Odhalit a předžvýkat
„Tahle cesta vede tam, kam chceš jít, chlapče.“
Takové maličkosti nenabízejí řešení. Jen odhalují to, co mělo zůstat skryté za neprostupným závojem katolické dobročinnosti. Nakousávají témata bolavá na dotek a těžká ke zpracování. Jak se s tím popasujeme, už je na nás. Možná proto se příběh odehrává o Vánocích, aby nás vedl k tomu, od čeho se místní (a nejen místní!) jeptišky odklonily. K lásce a odpuštění.
Knížkou by se dal účinně podložit stůl, ale, prosím, nedělejte to. Přečtěte si ji a možná ve vás vzbudí podobné nadšení pokračovat v objevování dalších děl Claire Keeganové jako ve mně. Antarctica, Modrá pole, Třetí světlo. Schválně hádejte, kolik z nich je oceněno prestižními cenami.
