Temné blues v New Orleans. Poslední setkání s vámi, pane Kosku. Leželo mi tu ladem už pár měsíců. Nebyl čas, nebyla příležitost. Možná jsem ale prostě jen nebyla připravená se rozloučit. Věděla jsem, že to bude vaše poslední tango de la muerte mezi řádky.
Co na tom Koskovi je?
Skutečnou magii vyznávali ti nejchudší, ta nablýskaná a falešná zase sloužila pro pobavení mocných. Střední vrstvy si zpravidla vystačily s honbou za splacením hypotéky.
Proč by mě to mělo trápit? Čím jste tak výjimečný? Na první pohled vlastně ničím. Dost možná ani na druhý. Tuctový chlapík, který není ani moc hezký a rozumu taky moc nepobral, jinak by přece nedělal to, co dělá. Rozhodně má víc štěstí než čehokoliv jinýho. Štěstí a taky trochu podpory z druhý strany. Díky nim pak přišly i zkušenosti. Protože k čemu ti je být chytrej, hezkej a bohatej, když jsi mrtvej?
Ty největší gumy
„Vím, že jsi na mně mohl vždycky oči nechat, tak teď si je nechám já.“
Kromě schopnosti přežít všechno, co vám osud a kupa mocichtivých parchantů zahrávajících si s temnou magií přihraje, máte taky neuvěřitelnou kliku na ženský. Bohové a démoni jsou v některých ohledech dost tradiční a genderově stereotypní, sexuální magie se tedy bez žen neobejde. Aspoň ne ve vašem podání.
Slovy Vikiho Cabadaje: „Proč vždycky ty největší gumy mají urvat ty nejlepší holky?!“ No proč, pane Kosku? Čím jste si zrovna vy zasloužil, že se kolem vás točilo tolik zajímavých inteligentních a taky nádherných žen?
Sympatický krísma
„Kdyby se to stalo pokaždé, když mi tohle někdo sliboval, jsem už mrtvej víc jak kalhoty do zvonu.“
Asi nějaký nepopiratelný krísma, který věkem, jizvami a každou další přežitou hurá akcí roste. A taky je s vámi sranda, pane Kosku. Na té vaší sloní povaze, která má ve zvyku nejen říznout do živýho, ale vše kolem rozdupat na maděru (hlavně co se společenských konvencí a etikety týká) je něco velmi sympatickýho. Když nevíš, na co se ptát, řekni si Koskovi. Trapas tě nemine, ale bude aspoň na co vzpomínat.
Improvizace nade vše
Vzhledem k tomu, že na druhém břehu bylo zatraceně hodně těch, které jsem tam poslal, moc se mi tam nechtělo. S mým životním stylem jsem tam ale mohl skončit každou chvílí.
Bylo fajn pozorovat, jak z nezkušenýho mlíčnáka, který se mohl dost dobře upíchnout někde na univerzitně a přednášením v aulách a pitím kávy s kolegyněmi z archivu strávit spokojeně další zbytek života, stává ostřílený kovboj, který si poradí s kdečím. Nikdy jste si nebyl úplně jistej, jestli to klapne, že jo? A stejně jste se z toho pokaždé nějak vysekal. Improvizace je v rukou správného člověka mocná zbraň.
Vaše strategie se točila skoro pořád kolem stejného scénáře. Zaříznout pár černých kohoutů, zkusit ukecat Bakulgu tím, že osouložíte všechno v dosahu, a když to neklapne, postřílet zbytek, co se ještě hýbe. Většinou to fungovalo. Když ne, nastoupila mocná blues ex machina a jelo se dál.
Tak tedy naposled
„Blues je jako lidská duše – když umírá je nejkrásnější.“
Tak jsem dočetla poslední díl. Byla to zase neuvěřitelná cesta kolem světa s poznáváním domorodých kultur a tradic. To jako člověk, jehož bakalářka i diplomka byla zaměřená na tradiční lidovou kulturu, dokážu ocenit.
Tentokrát jsem si nejvíc zamilovala povídku s „našimi“ jezinkami. Decentní folklórní varování, že hrajete-li si s temnými silami, může se to rychle vymknout z kloubů i kontroly, ať už k tomu máte jakýkoli důvod. K čertu s pomlázkama. Hniloba, vykoupaný oči, havrani a hluboký lesy jsou ty pravý tradice!
Jako druhou bych vyzdvihla povídku z Věčného města. Ta si neodpustila dloubnutí do vosího hnízda, že ryba vždycky hnije od hlavy, a nezapomněla nás upozornit, kolik zvěrstev ve jménu božím zvládla církev napáchat.
Poslední tango i blues
„Následuj své vnitřní blues, chlapče.“
Pane Kosku, nezbývá, než se rozloučit. Bylo to skvělý. Byla to sranda. Ať vám dobře hoří gitanesky a táhnou kubánský doutníky (i když jste slíbil, že s tím přestanete!) a ať vám hraje temný blues, ať už se vydáte kamkoli. Sbohem.
Další díly:
Poslední tango v Havaně aneb můj první Kotleta
