Vzpomínáte si na Tetris? Vedle hada na Nokii 5110 to byla nejlepší hra mýho dětství (počítám i Wolfensteina, jo!). Seshora padají kostičky různých tvarů. Hotový boží dopuštění. Cílem je poskládat je na sebe tak, aby nikde neproklouzla ani veš. Plná řada bez mezer pak zmizí a zajistí mi přežití ve hře na minimálně dalších šedesát sekund.
Zvládám to i bez digihry
V dětství jsem Tetris hrála na svý digihře a pak jsme jednou zjistila, že to nikdy neskončilo. V reálu to pařím furt. Celej život. I bez digihry. Jsem v tom dobrá. Jsem organizačně zdatná. Disciplinovaná. Můj osobní time management je na solidní úrovni. Každou kostičku, co přilétne, se snažím okamžitě napresovat na nejvhodnější místo, aby zmizela řada a byl čistej stůl.
Upletu i zapráskám
Zvládám to i v momentech, kdy mi padají jen dementní kusy, který nikam nepasujou, a namísto pevný zdi vzniká nevzhlednej cedník. Jsem trochu jako skřeti z Lovcova odkazu. Zázraky sice nedovedu, ale i s h*vnem času upletu bič a zapraskám. Zvládla jsem zařídit holobyt za soustavnýho dojíždění do Podolí za Fínou i napsat knihu za plnýho provozu s dvěma dětma. Tetris mi prostě jde.
Nejsi Chuck…
Stejně jako ten digitální, tak i ten každodenní se však nedá vyhrát. Pokud nejsem Chuck Norris, v týhle hře prostě zvítězit nejde. Nikdy. Můžu to jen vydržet dostatečně dlouhou dobu a kupovat si další a další čas navíc zavilým umisťováním kostek. Nikdy to nebude hotový. Nikdy se tam neobjeví spásnej nápis: „Jseš hustá. Zvítězila jsi.“
… nemůžeš vyhrát
Každodenní Tetris je podobně drsnej. Když umístíš kostičku (aktivitu, úkol…), za odměnu zmizí řada, částečně se pročistí to do list. Úkol splněn. Přichází na řadu trocha dopaminu, efemérní krátkodobej pocit zadostiučinění. Jen na chvilku, protože letí další úkol. Čím rychleji to odbavuju, tím rychleji to lítá.
Další kostka na obzoru
Nefunguje to tak, že splním úkol a hotovo, vystaráno. Okamžitě se na obzoru objeví něco dalšího, co musím někam vhodně umístit. A stopro to bude mít úchylnej a naprosto neskladnej tvar, co nenapasuju nikam. Bohužel, můj mozek mi v tomhle vůbec nepomáhá. Prevít jeden. Hned, jak zmizí řada úkol,…pfuuu…(někdy je to třeba i šest řad najednou, ty jo!), okamžitě dumám, co by se s tím volnem dalo udělat.
Už jen pár řad
Hele, usnulo mi dítě. Časoprostor, se kterým jsem nepočítala. Co bych tam mohla lísknout? Umeju nádobí? Protřídím oblečky? Fínka je nemocná, nemůžeme na foniatrii, co s načatým dnem? Že bych napsala pár stánek? A kostičky se chumelej, jako by se nechumelilo. Zrychlujou a udržujou mě v idiotským nastavení, že když přežiju ještě pár řad, dostaví se pak chvíle odpočinku. Nedostaví. Je to iluze.
Jediná možnost, jak získat čas navíc, je udělat si ho. Zmáčknout na digihře (nebo v životě) tlačítko PAUSE. Nevím, jak u vaší, ale u tý mojí vždycky naskočila ikonka kafíčka. Buď to, anebo se smířit s tím, že tam ty kostky budou nadále lítat bez mýho přičinění a že se za chvíli ozve fanfára GAME OVER. Nenechat se tím vyhodit z konceptu. Jedna hra klidně může bejt over. To neva. Mám spadeno na další. Ale až za chvíli. Teď kafíčko, pauzička. Kostky nekostky.
Projdi, nebo se vykoupej
V Japonsku mají skvělou verzi Tetrisu. Human Tetris. Hráč stojí na značce, za ním je bazén s vodou. Proti němu jezdí takový plochy, do kterých jsou vykousnutý různý tvary. Účelem je projít skrz. Buď se tam zapasuješ a jsi v suchu, nebo končíš v bazénku. Vtip je v tom, že častokrát ten jedinej bezpečnej tvar, do kterýho musíš svý tělo dostat, není ten, co by tě na první pohled napadnul.
Kdo říká, že se do dalšího levelu musím dostat tak, že budu víc makat? Proč by to nemohlo být tak, že se s Bašákem podívám na dokument o pekelným praseti? I když se to při zběžným pohledu jeví jako naprostá blbost? Jasně, Japonci jsou jiná liga, koneckonců jsou schopný se hodiny bavit zpíváním karaoke, i když když neumí zpívat. Ale ta metafora je skvělá.
Počítač ani život…
Na počítači jsme měli dámu. Mohli jsme hrát sebelíp. Jakmile se schylovalo k tomu, že bychom počítač dokázali přečůrat, objevilo se „system error“. Jak se moje máma tenkrát vztekala! „Ty šmejde jeden, ty neumíš prohrávat, nebo co?“
…neočůráš
Dámu s počítačem a Tetris nejde vyhrát. Ani život. Nakonec to nikdo nepřežije. Jediný, co můžu, je užít si ty levely, který mi přiklepli. Ať už vypadnu kdykoliv. Jít si číst leporelo o bagrech, i když je tu práce jako na kostele. Ono tam to okýnko zůstane a odkryje se mi zas jindy. Udělat si pořádek v kostkách, který mám, nestresovat se tím, že zrovna nepadá žádná, co by se mi hodila, a zmáčknout PAUSE, kdykoliv se mi zachce.
