„Osamocen projíždí zničenou krajinou. Psanec, kterej loví psance. Odpadlík…“
Sám proti zlu
Andělský rytíři léta hlídali Trhlinu proti všemu, co by zní mohlo vylízt a škodit. Dělali to tak dlouho, až přestali bejt ostražitý. A to se jim krutě vymstilo. Zlo totiž nikdy nespí a trpělivě čeká na svojí příležitost. Když přišli démoni, nepřipravený rytíři padli a lidstvo prohrálo.
Veškerá naděje roztála jak loňský sněhy. Zbyl jen Tulák. Tajemnej hrdina, kterej nemluví.
Tulák a jeho svět
Tulákův svět je znepokojivej. Takovym tim nepříjemnym způsobem. Jako výlet k pohádkový babičce, u který bychom se podle všech zákonitostí měli cejtit příjemně, ale furt nějak čekáme zradu v podobě nacpání do pece a následnýho sežrání. Jsme mírně v tenzi a furt se nervózně ohlížíme přes rameno. Víte co myslim?
Nesetkáme se tu s žádnym velkym násilim. Obscénních nechutností je tu taky pomálu. O to horší to pak celý je. Lidstvo to prostě vzdalo. Naděje neni. Nikdo už nebojuje.
Postavy jsou skvělý. Nikdo neni vyloženej klaďas, abychom ho z principu nesnášeli. Jak Tulák, tak Ranař jsou prostě jen lidi. Se všim všudy.
Protože Osud si většinou jako šampiona nevybírá nejlepšího z nejlepších, ale prostě jen toho, kdo zbyl a je dostatečně dobrej, aby čelil zlu.
Dialogy jsou mistrně zvládnutý. Perfektní manuál, jak docílit vytříbený konverzace tam, kde hovoří jenom jeden. Takhle si někdy připadam doma s Fínou. Akorát Tulák neumí znakovat. Nýmand.
Zmatky a poetika
Knížka může místy působit poněkud zmateně. Děj se rozbaluje postupně, spoustu věcí se dovídáme až za pochodu, zpětně, nebo vůbec. Všudypřítomnej zvráceně poetickej jazyk je někdy na úkor logiky děje. Ale nemůžu říct, že by mi to nějak zvlášť vadilo. Hned po pár odstavcích, bylo jasný, kdo je tady pánem. Takže jsem se ani nesnažila předstírat, že to mam pod kontrolou. Stěžovat si, že to nechápu, že to potřebuju dovysvětlit a „heeej, tohle nedává smysl?!“ Zbytečný.
Prostě jsem jen doufala, že to ve zdraví dočtu. Že mi to pak nezlomí srdce. A že mi ta prazvláštní poetika zůstane zažraná za nehtama ještě hodně dlouho.
Čau. Jsem Klára a jsem tak trochu mimozemšťan. Přicházím v míru.
Píšu blog Spocklidem – moje životní průsery a life-hacky: jak se zvednout, když ti život dá přes hubu, jak k sobě být laskavej a být v pohodě s tím, že občas v pohodě nejsi.
P.S. Bacha na popkulturní odkazy! Nerdský kořeny nezapřu. Navíc mám neslyšící dceru a to je občas slušný sci-fi. Více zde.
