Tvůrčí anorexie je nemoc. Diagnostikuje se poměrně těžko a konvenční léky na ní neexistujou. Pokud často a ráda tvořím, ale nikdy si nedopřeju žádnou odměnu (proč se taky odměňovat za něco tak obyčejnýho; za každej nádech si taky hned neordinuju bonbón), tak jsem jasná.
Okupace nápady
Tvořit je můj přirozenej stav. Mojí hlavu neustále okupujou více či méně dementní nápady, co by se ještě dalo dělat. Co bych mohla napsat, vyřezat, ušít, stlouct. Z čeho by se dala elegantně zinženýrovat nová knihovna. Jak by se dal vymyslet kalendář pro Fínu, aby pochopila časovou souslednost a neomezovala se jen na „bylo“, „teď“ a „potom“. Přemejšlím ve velkym a ani v realizaci se nedržím zkrátka. Pro dobrej záběr můžu klidně stát půl hodiny po kolena v bahně. Neváhám si přivstat, aby mohla Fínka na karneval vyrazit v jednorožčím kostýmu.
Chovat se jako anorektička
Můj problém je, že se chovám jako anorektička. Chci dělat velký věci, ale palivo do sebe sypu jen sporadicky a po troškách. Na svýho umělce jsem poměrně skoupá. Chovám se k němu jak ředitel kulturáku, kterej si přeje pořádnou show, aby ta jeho ospalá díra konečně trochu ožila, ale u placení už takovou velkolepost neprojevuje. Často skončí jen u „pošlete fakturu.
Umělec na suchu
Když mám zaběhnout maraton musím jednak trénovat a jednak se o sebe starat. Kvalitní stravu nevyjímaje. Nevím, jestli někdy proběhnul pokus, jak dlouho člověk snese zátěž bez jídla, než systém zkolabuje. Jak znám vědce, tak určitě jo. Nejspíš přímo na samotných členech týmu, co výzkum vedli. Přitom s výsledky experimentu, jak dlouho vydrží na suchu můj umělec, jsem poměrně familierní. Tyhle hokusy pokusy dělám dnes a denně.
Bejt o hladu
Chci napsat román, ale nehodlám zainvestovat ani do krásnýho kuličkovýho pera ze skvělýho papírnictví odvedle (pochopí každý trpící podobnou papírenskou úchylkou). Píšu dál obyčejnou tužkou šarže 3 na toaletní papír průměrný hrubosti a očekávám zázrak. Chci konečně nazpívat to album snů, ale sama jsem na koncertě nebyla už tak deset let. Mezitím mi vymřela většina pankáčů, na který se chodit dalo. Co hůř je to nezvratitelnej signál dovnitř: „nedoplňujeme zásoby, jsme o hladu, jedeš z vlastního.“
Psát vzkazy vlastní krví
Na umělci, tvořícímu z duše rozervaný na kusy, zavřenýmu ve svý trpitelský kobce, píšícímu vzkazy budoucím generacím vlastní krví nebo výkaly na zeď, je něco neodolatelnýho. Jednou se o síle jeho ducha možná budem učit. Anebo taky ne. Kdo by tohle ale ve skutečnosti chtěl? Není lepší se jako tvořící jsoucno trochu rozmazlovat? Podpořit se a tvořit pak z čirý radosti, že můžu? Jestli pak napíšu pohádku pro děti, horror, kde ty děti sežeru, nebo nafotim dekadentní výstavu s obsahem dětskejch nočníku, už je celkem nepodstatný.
Dítě i ješita
On ten vnitřní umělec je tak trochu dítě. Každý dítě potřebuje pozornost. Má radost, když mu pořídim novou hračku, hezkej sešit, nový světlo do ateliéru, kurz akvarelu. Umělec je zároveň i ješita. Nespokojí se s málem. Sice se nemůžu zaseknout na tom, že nemůžu začít, dokud nebudu mít růžový pero s duhovýma kamínkama a s podpisem George R. R. Martina. Tvořit je potřeba i když budu mít k dispozici jen tu měkkou tužku a toaleťák. Jinak bouchnu. Ale rozhodně se líp tvoří, když vím, že si to pořídit můžu a že to pro sebe mileráda udělám.
Radost z maličkostí
Nejde o pompéznost ani o zbytečný plejtvání. Nezásobuju se blbostma jen ze zhovadilosti moderní doby. Jde o radost, co mi taková maličkost jako hezký pero způsobuje. Není nutný koupit sešit za pětikilo, abych si mohla psát deník (určitě ale můžu, když chci). Avšak pokud mi dělá radost chození naboso v závěji, rozbíjení sladký krustičky na větrníku lžičkou nebo čichání ke knížkám v antikvariátech, tak bych to rozhodně udělat měla.
Bojkot tvůrčí anorexie
Jsem pro jednou provždy ukončit éru hladovejch umělců, který se světem protloukaj jako hibernující upíři a vylezou ze svý rakve jen, když jdou do nakladatelství odevzdat další rukopis. Učím se nebejt lakomec a něco tomu tvořivýmu individuu občas koupit. Dát mu nažrat a tvořit pak z dostatku a s plnym břichem.
