Tvůrčí proces je divnej patron. Někdy mě jak z děla vystřelí do netušenejch výšin. Někdy je zas až zbytečně sračkoidní. Mazlavě hnusnej. Táhne se jak smrad bez sebemenší vyhlídky na to, že by se to někdy mohlo zlepšit. Období hojnosti střídaj období sucha.
Jsou dny, kdy napíšu perfektní kapitolu nebo libovej článek, na kterej jsem fakt pyšná. A pak jsou dny, kdy bych chtěla vyfukovat nádherný, třpytivý bubliny a místo toho mi od huby kape jen bláto.
Donimrat se k osvícení
Každá tvůrčí práce má dvě složky: chvíle osvícení a potom nimravá technická práce, někdy na celé roky, jejímž smyslem je učinit to, co člověk objeví, dostupným i pro ostatní lidi.
Podstata prozření je stejná, ať v poezii nebo třeba v odhalování zločinů, ale jeho původ je neznámý, jasné je jen to, že nepochází z logiky. Samotný okamžik, kdy je člověk, byť jen na nepostižitelně krátký čas, roven samotnému Jedinému, je to jediné, proč doopravdy stojí za to žít.“
Pekelná spirála
Ano. Tvůrčí proces je předevšim proces. Spíš než přímka je to spirála. Pořád se motáme v kruzích a vracíme se na začátek. Pokaždý jsme ale o kus jinde než předtim.
Ne vždycky se všechno podaří. Ne každej den vznikne veledílo. Sorry, člověk. Ale přesně o tomhle to celý je. Nepodělat se a jít dál.
Držte řady!
Nezdrhnout. Nepromarnit svý nadšení, svůj talent tim, že radši tvořit přestanu. Nevzdat to. Nepropadnour beznaději, že to dneska nejde, že z týhle příšerný hovadiny nevzejde nic dobrýho. A z tamtý s*ačky snad neupletu ani bič, natož román.
H*vna a hlavonožci
Nedávno jsme na toto téma stočili hovor s mym expotenciálnim manželem. Řešili jsme předně psaní, ale jak už psal Kiril, podstata je stejná, ať už jde o cokoliv.
Já: „Mně to vždycky přijde jako „namaluju dokonalej obraz, z toho se všichni poserou“ a za chvíli jsem v pozici dítěte, co stěží nakreslilo hlavonožce a doufá, že si to aspoň rodiče dají na nástěnku.“
Martin Kužel: „tak ňák, nebo ti z krajinky po dešti najednou začne vycházet hovno a to eště ani nevíš přesně, jak ho vlastně dosrat, aby někdo poznal aspoň to.“
Udělat si místo
Podstatou h*ven je udělat místo. Vytvořit prostor, vyčistit cestu, aby po ní mohlo přijít něco novýho. Právě h*vnama dláždíme silnici, po který jednou přijede zlatej kočár.
Tvořit znamená postupovat pořád dál. Krůček po krůčku. Neohlížet se na to, ve kterym marastu mi zrovna uvízla noha, nebo do čeho jsem to zrovna šlápla („co to…no fuj! To už si děláte srandu ne?“). Prostě nezamrznout. Dokonce i zoufalství má problém zasáhnout cíl, co se hejbe.
Prodírat se směle dál houštim nesmyslnejch nápadů, chodit slepejma uličkama (i ve slepym rameni totiž můžu nečekaně narazit na vypasenýho sumce), vracet se zpátky ve vlastních stopách a začínat nanovo. A ještě. A ještě jednou. Když nepřestanu nakonec se jako upsaná hromádka kostí stanu samotnym dílem.
Pády a tma
Nedílnou součástí je tma. Je to prapodstata veškerýho tvoření vůbec. Mallorn, čarostrom, dokonce i vrba mlátička začínaly nejprve jako malý semínka uprostřed tmavý zmrzlý půdy.
Stejně tak k tvoření patřej i pády. Pád je to, co tomu dává skutečnej drajv. Když chci letět, musim se odrazit a skočit do prázdna. Jinak to nejde. A i když si někdy namlátim, pořád věřim, že čim větší dolů, tim větší nahoru z toho nakonec bude.
Přijmout temnotu, radovat se z bláta, oslavovat pády a žehnat veškerejm s*ačkám, který přicházej. Všechno má svůj smysl. Všechno nás to někam vede.
Běhat po lese
Dobrodružství začínají, až když se dostanete do lesa. To je první krok v aktu víry.“
Neni to prdel. Je to výzva. Každodenní. Ale když nevykročim do lesů nikdy se nic nestane. Nic se nezmění. Tak se ukazuju u stolu každej den a dělám přesně ten kousek, kterej je třeba. H*vno nebo diamant. Protože ve výsledku má obojí stejnou cenu.
