Když jsem byla malá, byla jsem přesvědčená, že v dospělosti všichni vědí, co dělají. Z mé perspektivy se v každé situaci zachovali naprosto zoddpovědně. Říkala jsem si, jak budu taky taková, až vyrostu. Zhruba teď přicházím do věku svých rodičů, když jsem k nim takto vzhlížela a…nestalo se nic.
Nýmand i v dospělosti
Jsem furt tam, kde jsem byla. I přes události, které za sebou mám a které by zocelily i jinčí formáty (nebo je zabily – to je druhá, málo zmiňovaná, byť pořád velice reálná možnost), jako smrt dítěte, dva předčasné porody, císařský řez, inkubátor, neslyšící dcera, si pořád připadám jako nýmand, co o životě nic neví.
Měli jste to tak také? Stejně jako já jste si mysleli, že až budete dospělí, budete vědět? A jak to vnímáte dnes? Víte, nebo víte houby? Zajímá mě, jestli jako lidi vnímáme život naporcovaný na určité stage, kterých když dosáhneme, něco zásadního se stane. A když tam dojdeme, zjistíme, že to tak úplně nefunguje.
Celý článek si přečti na Forendors (Pickey).
Proč mě podpořit na Forendors?
Jsem introvert, který rád přemýšlí nahlas. K tomu mi pomáhá psaní. A když už je to jednou napsaný, přece to nevyhodím. Zvlášť když to může pomoci i někomu dalšímu. Třeba tobě.
Aby se ze mě nestala zombie, je dobrý mě občas pozvat na kafe a větrník. Pokud ti moje texty dávají smysl, podpoř mě zde.
