Stalin napáchal v Pobaltských státech strašná zvěrstva. Po jeho čistkách přišly Litva, Lotyšsko a Estonsko o víc než třetinu obyvatel. V šedých tónech je osobní výpovědí o násilných deportacích do pracovních táborů. Otevírá to, o čem se mělo mlčet.
Za komunistů se špatně nežilo?
O hrůzách nacismu se ví docela dost. Přestože komunismus celosvětově vyvraždil lidí daleko víc, pořád je hodnocen tak nějak mírněji. Vždycky se najde někdo, kdo bude tvrdit, že za komunistů bylo líp. Příběhy našich pamětníků, hrdinů i obětí se daří docela dobře dokumentovat. O osudech jiných států toho možná tolik nevíme. A možná je to škoda.
Lidství v šedých tónech
V šedých tónech je brutální. Popisuje našedlou realitu, ze které se vytratilo slunce a v níž je naděje dost drahé zboží. Nejde vyměnit za kus plesnivého chleba ani za den života navíc. Čím delší dobu v zoufalství strávíte, tím hůř se věří, že máte naději na dobrý konec.
Lině bylo patnáct let. Byla nadšená Munchovými obrázky a měla nastoupit na uměleckou školu. Místo toho k nim domů vtrhlo NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennich děl – lidový komisariát vnitra) a dostali 20 minut na to si zabalit. Děti pak zmateně pozorovaly matku, jak rozbíjí jejich nejlepší křišťál a porcelán.
„Mami, proč všechny ty krásné věci rozbíjíš?“
„Protože je mám moc ráda.“
Pak Linu, její matku a malého brášku naložili i s kufry na náklaďák a svět, jak jej znali, skončil. Kde je táta?
Míň než zvíře
Nádraží, dobytčáky. Spousta lidí namačkaných na jednom místě. Smrad, strach, tma. První střednutí s tím, že člověk může být něco míň než zvíře. Daleko míň. Krátké flashbacky Lininých vzpomínek ukazují, jak rychle se mohou věci změnit. Jak rychle se z bezstarostné, živé dívky může stát předčasně vyspělá žena s vyhaslýma očima.
Hlavou mi při čtení neustále běžel úryvek z reklamy: „Lina je jiná.“ Což dokonale vykresluje absurditu celé situace. Dítě matky, kterou naložili do náklaďáku rovnou od porodu, už dávno přestalo plakat. Záblesk lidské solidarity i probudivší se hyenismus. A to je teprve začátek.
Kolik stojí lidský život?
V šedých tónech se po celou dobu zabývá jednou nejdůležitější otázkou hned z úvodu. Jakou cenu má lidský život? Ten pak také zobrazuje ve všech jeho podobách. Kde všude a jak může člověk přežít? Co tvoří člověka člověkem?
Kniha se čte jakoby sama. Velmi živé vyprávění. Dobře poskládané útržky toho, co bylo, i toho, co se děje teď. Příšerná realita pracovních táborů v Altaji i těch za polárním kruhem, kde se počítá jen to, jak dlouho udržíte v ruce lopatu (bez násady, tu vás hned první den donutí rozštípat) a vydělat si na další kousek chleba.
Občasné záblesky dřívějších setkání litevské inteligence, Liny otec Kostas Vilkas byl děkanem na univerzitě v Kaunasu, se současnými obrazy z promrzlé jurty uprostřed polární noci za sněžné bouře vykreslují, jak lze hrdý národ srazit na kolena, vzít mu všechno, víru, naději i budoucnost a zařídit, jako by nikdy ani neexistoval. Zároveň letmé hřejivé paprsky přátelství, silných rodinných vazeb, drobných gest lidskosti a podpory. Že by přece nic nebylo ztraceno?
Ačiu labai
Byla jsem uchvácena krásou jazyka. Docela mě zamrzelo, že jsem litevštinu nenašla na Duolingu. Ale třeba se někdy dočkám. Po přečtení je poměrně jasné, proč jsou Litva, Lotyšsko a Estonsko jedněmi z nejbližších spojenců Ukrajiny a proč se tak důkladně připravují na potenciální střet s Ruskem. Živě si pamatují, co z Ruska už jednou přišlo a kolik generací tím ztratily.
Velmi zdařilá kniha o věcech, které byly strašné a tím horší, že byly skutečné. Do dnešního dne mnoho Rusů popírá, že byl deportován byť jen jediný člověk. Pobaltské národy si ale pamatují a své svobody si velmi váží. Aby se zlo už nikdy nevrátilo. Ačiu labai.
