Válka je svinstvo. Železnou pěstí dopadá na všechny. Nejvíc však na obyčejný lidi. Vždycky to ods*rou. Na obou stranách. Jsem obyčejnej člověk. Mám dvě malý děti. Nedokážu si představit ani polovinu z hrůz, co teď ty lidi prožívaj. Proto teď cejtím takovou bezmoc.
Původně jsem chtěla psát o svý ztenčující se motivaci pro mý každodenní logopedický snažení. Od čtvrtka mi však veškerý mý počínání nedává smysl a není to jen logopedie, k čemu se mi nedostává sil. Kolikrát nejsem schopná ani jíst. Je mi z toho všeho na blití. Smutno. Ouzko.
Zavřený a odříznutý
Je mi strašně líto všech těch lidí, který jsou zavřený v metru, přicházejí o svý domovy, i svý blízký. Netuší, co přinese další minuta, hodina, natož den. Jestli další den vůbec přijde? Myslím na lidi, který zůstali odříznutý (v lepším případě v krytech) od všech dodávek léků a potravin, zatímco se zásoby tenčí a střelba se blíží.
Z lavice přímo na frontu
Je mi smutno ze všech těch kluků, který ještě nedávno seděli v lavicích a báli se jen o to, aby jim doma prošla další pětka, aby postoupili do dalšího ročníku. Mám ledva dospělýho bráchu. Nedokážu si představit, že by tenhle laskavej člověk měl narukovat a držet linie proti pravděpodobně stejně vystrašenejm brancům na druhý straně.
Krmivo pro hlavně
Je mi líto i všech těch ruskejch vojáků, který jdou, protože musej. Ačkoliv s tím třeba nesouhlasej. Protože prostě někdo zavelel. Jejich životy v podstatě nikoho nezajímají. Putinovi rozhodně nezáleží na tom, kolik jeho lidí tam zařve. Hlavně když se podaří naplnit jeho cíle.
Rodičovství v krytu
Praská mi srdce za všechny matky, který musej posílat svý děti na frontu. Cejtim neuvěřitelnej vztek kvůli ženám, co musej v krytu přivádět na svět svoje děti. Během mýho pobytu na rizikovým tam s náma jednou zkoušeli nacvičovat poplach. To byla sranda. Byť blbá. Tohle je realita. Se strašnou úzkostí myslim na dětský novorozenecký JIPky, který operujou v šílenejch podmínkách. Když si vzpomenu na Fínku, která to i přes veškerej technologickej back-up málem nedala…
Morálka navzdory zoufalství
Zároveň cejtim i naději. Díky všem ukrajinskejm vojákům, který jsou připravený bojovat a nevzdávaj se, přestože je situace opravdu zoufalá. Cejtim respekt k ukrajinskýmu prezidentovi, kterej zůstal, ačkoliv mu byl nabídnut odchod ze země. Bejvalej komik se projevil jak opravdovej vůdce. Titul velitel ozbrojenejch sil najednou není jen vyčpělý slovo, ale skutečně zodpovědná funkce, kterou si nezaslouží jen tak někdo. Stejně povznášející je morálka všech vojáků v čele s třináctkou „táhněte dop*dele, ruská tanková lodi“ a Vitaly Skakunem.
Odvaha na druhý straně barikády
Cejtim naději i díky všem těm lidem na druhý straně barikády, který se dokážou otevřeně přihlásit ke svejm názorům. Vyjít do ulic a říct, že nesouhlasí s agresí na Ukrajině. Ačkoliv vědí, co je za to čeká. Řada z nich už byla zatčena. Přesto nedokážou mlčet. Neuvěřitelnej morální kredit!
Respekt vědcům, vědkyním, umělcům a umělkyním, co napsali Putinovi otevřenej dopis. To chtělo k*rva koule. Protože po nich teď budou pást a budou se je snažit někam „uklidit“. Tohle prostě je naděje! Dokud jsou lidi schopný a ochotný čelit zlu. Možná naivní, ale pořád naděje.
Majáky vzplály…
Ve filmech teď přichází moment na epický proslovy. Aragorn pobízí syny Gondoru a Rohanu, všechny muže Západu, aby se nebáli a bojovali. Čas na „majáky vzplály, majáky na Minas Tirith, Gondor volá o pomoc!“ „A Rohan odpoví!“ Ukrajina taky volá o pomoc. Ale západ neodpovídá.
Nemůže vyjet s Rohirama. Hrozba otevřenýho celosvětovýho konfliktu s člověkem, kterej dřepí na jadernejch zbraní jak slepice na vejcích a neustále nás s nima lechtá na koulích, je veliká. Veškerý projevy solidarity mě dojímaj. Opravdu. Všechna finanční a materiální pomoc, která teď na Ukrajinu míří, je znakem, že obyčejný lidi dělaj, co můžou. Já se ale bojím, že to nebude stačit. Těší mě fakt, že aspoň ten Andùril v podobě gepardů, kulometů, samopalů a odstřelovacích pušek, byl znovu ukut a poslán.
Dělat, co jde
Co můžu já? Jako obyčejnej člověk? Posílám zbytky peněz na účtu, třídím hadry, jsem připravená poskytnout naší dětskou palandu a dvě volný matrace, pokud bude potřeba. Strašně ráda bych udělala víc. Ale nemůžu. Tak koukám s dětma na pohádky, čuchám jim k vláskům a jsem strašně vděčná, že s nima nemusím bejt zavřená v metru, zatímco by šel Šimon fasovat zbraně. Dost možná bych šla fasovat i já, protože jsem vždycky líp mířila.
Ron a jeho rádio
Podle různejch ezotipů se mám snažit si hlavně udržet vnitřní mír a klid. Jít do lesa, zhluboka dejchat. Nic proti tomu nemám, určitě to dělejte, pokud vám to pomáhá. Já to nedokážu. Prostě to nejde. Musím pořád myslet na to, co se děje jen pár set kilometrů od nás.
Můj muž má stejně jako Ron Weasley po většinu zapnutý zpravodajství. Rona uklidňovalo poslouchat výčty kouzelníků padlejch v boji proti Voldemortovi. Dokud rádio mlčelo o jeho blízkejch, byl v klidu. Mýho muže ty zprávy taky uklidňujou. Dokud ještě je o čem zpravovat, není to v takový p*deli.
Věřit v lidi
Lidi, držte se. Take good care. Přispějte tim, čím zrovna můžete. Penězi, oblečením, hygienickými potřebami, léky, odvozem, zázemím. Povzbudivým slovem. Ať už ukrajinskýmu sousedovi, že v tom není sám. Tak i tomu ruskýmu. On za Putina nemůže. Pravděpodobně je v Čechách právě kvůli němu.
A hlavně pěstujte víru v obyčejný lidi. Já věřím, nebo se o to aspoň snažím, že to jsou právě oni, kdo dělá ten zásadní rozdíl. Obyčejný lidi (a je jedno, jakým jazykem mluví), co dokážou projevit soucit navzdory zlu.
Text byl psán od čtvrtka do soboty. Od tý doby celou situaci začínám vidět o fous optimističtěji. Už i normálně jím a tak. Můžou zato především ti „obyčejní“ lidé. Děda, co se jde s kufříkem s náhradním tričkem přihlásit k domobraně. Kvůli vnoučatům. Doktor, co odmítne opustit svýho dětskýho pacienta na ventilaci a zůstává na oddělení s brokovnicí v ruce. Romové, co ukradli Rusům tank. Koneckonců i ta holčička narozená v krytu…a pod.
Rozcestník pomoci Ukrajině – Stojíme za Ukrajinou
