Vděčnost je věc zapeklitá. Měla bych ji cítit, ne? Sakra. Ze všech motivačních brožur a citátů to na mě stříká jako krev z useklý ruky rytíře z Monty Python a Svatý grál. A já stejně jako on tvrdím, že je to jen škábnutí a jedu dál. Bojuju.
Vděčnost není zdarma
Cítit vděčnost v běžným provozu vyžaduje práci. Není to jen tak. KLIK. Jsem vděčná. Jipijéj a hojdalarydy. Óóó, jak je na tom světě krásně! Takhle to nefunguje. I když do toho jdu po hlavě a s nadšením, vydrží mi to jen chvíli. Za pocitem vděčnosti, který se roztejká jak med ze lžíce po celý mý bytosti a zaplavuje mě blíže neurčeným blahem, je tvrdá dřina.
Dřina neustále hloubat a zdůrazňovat, co všechno mám (a že toho není málo!). V každým okamžiku každýho dne. Disciplinovaný přecvakávání se z pozice „všechno je úplně řití napřed“ do „sice mi teče do bot, ale můžu být vděčná aspoň za ně, Ludva nemá ani ty.“ Věřím, že když se budu takhle přecvakávat pravidelně a vydrží mi to pár měsíců (let), dojde pak i na ten KLIK. Óóó, na světě je krásně!
Tajemství úspěchu přes noc
Řekla bych, že to bude podobný jako s úspěchem přes noc. Být úspěšný přes noc je možný, pokud jste si před tou nocí pořádně mákli. Ale nevím. V týhle fázi ještě nejsem. Momentálně jsem v tréninkovým modulu, kdy si jednou týdně sepíšu aspoň dvacet věcí, za který jsem vděčná. Když je mi blbě, snažím si je vybavit. Někdy se to podaří. Někdy mám chuť všechny ty seznamy roztrhat a řvát: „Běžte s tou vděčností všichni do hajzlu.“
Instatní vděčnost z pytlíku
Pak jsou chvíle, kdy to jde úplně samo. K vděčnosti se dá dostat snadno a rychle. Taky to ale strašně bolí a vlastně nevím, jestli to za tu instantnost stojí. Pár měsíců po smrti dcery jsem dokázala být vděčná úplně za všechno. Za to, že se ráno probudím, za to, že mi postupně ubývají kvanta prášků, kterým musím spolykat. Za to, že se můžu vidět s rodinou, i za to, že si můžu jako raněný zvíře někam zalízt a nevidět se vůbec nikým.
Nakonec jsem byla vděčná i za to, že mi mi muž nastěhoval zaplivanou hoblici přímo do obýváku. Vděčnost na nějakou dobu byla trvalou součástí mýho života. Tvrdě zasloužená. Bolestí a zoufalstvím.
S bolestí to jde snáz
Teď jsem se tam dostala znovu. Měla jsem zánět slinný žlázy. Opět! Už počtvrtý… Pokud nevíte, že a kde slinný žlázy máte, máte velký důvod k vděčnosti. Podle příšerný bolesti bych je v tváři dokázala trasovat s přesností na milimetry. S bolestí ale přichází vděčnost sama. A nemusím na ní tlačit a dlouho na ní čekat.
Tolik důvodů k radosti
Vděčnost za to, že se většinu svýho života můžu najíst úplně v klidu, aniž by mi překážely dost otřesný syslí torby na tvářích, který bolej, ať už s nima hejbu nebo ne. Vděčnost za to, že mám k dispozici funkční painkillers. Je pak už na mně, jestli si budu hrát na hrdinu, nebo je vezmu a použiju, ale mám je. Vděčnost za to, že mám muže, který ochotně uspává obě děti několik nocí v kuse, abych nemusela riskovat, že při čtení pohádky dostanu v malým prostoru dětský palandy pravej hák.
Vděčnost, že se se svým ksichtem zase vejdu do dveří a začínám se poznávat v zrcadle. Vděčnost, že se konečně můžu v noci převalit, aniž bych se vzbudila s tím, že mi někdo řeže hlavu. Vděčnost, že jsem měla volnej víkend, kdy jsem nedělala nic. Vůbec nic. Vděčnost, že akutní nával vděčnosti za všech okolností polevuje, což znamená, že se vracím zpátky na zem a zánět mizí.
KLIK přijde
Momentálně jdu za vděčností zase svým mravenčím každodenním tempem. Jsem vděčná. Znamená to, že mě momentálně nic nebolí. A ten KLIK tam někde v dálce je a přijde. Óóó, na světě je krásně.
