Blog

Dělat spoustu různorodých věcí může být pěkný průser…nebo naopak velká paráda. Veronika Krištofová, autorka knížek o Eliášovi, je žena mnoha talentů a schopností. Herečka, scénáristka, divadelní režisérka, píše knihy a autorské hry, dělá interaktivní vzdělávací programy do škol, má galerii…Všechno elegantně kombinuje a stíhá, nic a nikoho nehází přes palubu a jako správná kapitánka pluje tam, kam jí velí srdce (btw nejlepší kompas).

Dělat vše, co chcete, a nezbláznit se

Zdravím kapitánku Veroniku Krištofovou. Jak se máte?

Skvěle! Jsou Vánoce. Nestíhám. Takže je všechno v největším pořádku. Jak vy?

To jsme na tom hodně podobně. Mám radost, že se alespoň moje děti zvládly do Vánoc uzdravit. Akorát sníh už jsme teda nestihli. Máte opravdu široký záběr činností, kterým se věnujete. Jak to, sakra, všechno zvládáte? Nenapadá mě jiná možnost než nějaká tajná dohoda s Hermionou Grangerovou…

Zkrátka nedělám všechno najednou:-) Na rozdíl od Hermiony flákám spoustu praktických věcí, abych na ty, kterým se chci věnovat, měla dostatek času. Stejně ho nemám, samozřejmě. To, že jsem šéfem sama sobě, má v tomto ohledu svoje nesporné výhody. Když něco nestíhám, jednoduše si posunu termín. A hlavně – což je nejdůležitější – snažím se zcela eliminovat věci, které mě dělat nebaví. A ty nedělám, když to jenom trochu jde. Naštěstí mám velmi tolerantní a skvělou rodinu, která mě maximálně podporuje. To mnohé usnadňuje.

Chovat se k sobě jako šéf, kterého jsme vždycky chtěli, se jeví jako velmi užitečná strategie. Nejen pro práci, ale i pro život. Těší mě, že to v praxi může fungovat i jinak než „zvedej se, ty kůže líná a běž vynést smetí!“ Píšete knihy a autorské hry, děláte interaktivní vzdělávací programy do škol, máte galerii, jste herečka, scénáristka, divadelní režisérka…na co jsem zapomněla? Co z celého výčtu vás nejvíc baví a co vám dává největší smysl?

Ještě navrhuju a maluju s Uličnicema dětská hřiště, fotím a starám se o své tři děti. Co mi dává největší smysl? Moje děti, to samozřejmě. Ale to, že jsou, mi otevřelo dveře k tomu, co dělám. Než se mi narodila dcera, absolutně jsem si neuměla představit, že bych jednou s dětmi pracovala. Vůbec mě nezajímaly, pokud tedy neseděly v hledišti na pohádce, ve které jsem hrála.

A baví mě všechno, co dělám. Asi nemůžu říct, co nejvíc. Já ve svým životě potřebuju různorodost. Je skvělý, když po celém školním roce, kdy jezdím ze školy do školy a v zásadě pořád dělám totéž, můžu práci zavřít do skříně, sbalit barvy a jet malovat hřiště a neřešit, jak u toho vypadám a jestli mluvím tak, aby mi bylo rozumět. Změna je v tomto ohledu pro mě velmi důležitá. Pak se na všechno těším.

Věčný snílek Eliáš

To, o čem mluvíte, je mi hodně blízké. Že ta různorodost, která z vnějšího pohledu může působit jako „nestíhatelnost“ a přehlcenost, je vlastně pojítkem, který celý systém udržuje v chodu. Akorát já to ještě nemám tak hezky vychytaný. Nedávno jsem četla Eliáše mezi lidojedy. Knížka mě hodně bavila. Přišlo mi úžasný, jak má co říct i dospělýmu, ačkoliv je psaná pro děti. Kdy a jak jste přišla na to, že chcete (a budete!) psát právě pro děti?

Za to zase můžou děti a můj muž. A principál našeho divadla Kuba Křikava. Než jsem začala v divadle Kubko hrát, nejdřív jsem pro ně upravila jeden scénář. Pak přišel Kuba s tím, že by chtěl novou pohádku, jestli bych něco nevymyslela, že piráti jsou opravdu dobré téma. Tak vznikla Pirátská pohádka. Jenomže když jsme pohádku zkoušeli, tak mi režisérka Aja Marečková vyškrtala půlku vět.

Ono je to potřeba a není snad na světě scénář, který by podobnou úpravou neprošel. Ale těch vyškrtaných vět mi bylo líto a asi jsem se tvářila opravdu zkroušeně, protože mi Aja napůl v legraci řekla, že jestli je chci zpátky, mám si napsat knížku. Nejdřív jsem se smála, ale pak mi to nedalo. A knížka byla na světě.

Ajo, zdravím a děkuju! Jinak bych se knihy snad nedočkala. Hlavní dětské postavy, Eliáše a Angeliku, bych si klidně přála jako role models pro svoje děti. Kde jste k nim přišla? Jsou báječný!

Hledala jsem netypického hrdinu. Někoho, kdo by klidně mohl být váš soused, nebo spolužák. Žádný superman. Ale někdo, kdo má svoje starosti, a přesto si dokáže užívat života na maximum. Protože je to knížka pro děti, hledala jsem starosti, které jsou pro děti pochopitelné a zřejmé. Eliáš nemá rodiče a pravou ruku. To je velký hendikep, který není potřeba dětem vysvětlovat a obhajovat. Ale dá se s ním žít. A dá se s ním žít parádně. A to už dětem ukázat lze.

Mám jeden oblíbený citát z Doktora Who: “I am, and always will be, the optimist. The hoper of far-flung hopes, and the dreamer of improbable dreams.” A to je Eliáš. Věčný snílek, který se nevzdává, i když mu osud nerozdal ty nejlepší karty. Taková byla moje máma. Ona neměla jednoduché dětství, ale uměla si užít život navzdory. Hledat drobné radosti tam, kde se jinému zdá, že radosti nejsou. Eliáš to zdědil po ní. A já myslím taky:-)

Angelika je trochu Eliášův protipól. Bere se vážně. A vážně bere i starosti, které má. To ji někdy brzdí v tom, aby udělala rozhodnutí. A tak je za ní občas dělá Eliáš. No nerozčilovalo by vás to?

Vůbec ne! Přijde mi, že každý z nás je někdy tak trochu Eliáš, a proto přesně takové „obyčejné“ hrdiny vyhledáváme. Když jsme u těch vzorů, myslíte, že jich (a hlavně těch dobrých) mají dnešní děti dostatek, nebo v tom mají spíš bordel?

Vzory si hledáme na základě svých zkušeností a na základě toho, co nám dali nebo nedali naši rodiče. A tohle máme každý jinak. Takže pokud by každé dítě mělo mít svůj vlastní vzor, je to v pořádku. Knižní vzory jsou fajn, ale ještě víc bych každému dítěti přála nějaký vzor v jeho bezprostředním okolí. Nemusí to být zrovna rodič, ale jakýkoli příbuzný, kamarád, trenér, skautský vedoucí, učitel…A těch podle mě není nikdy dost. Děti by měly mít možnost si svůj vzor vybrat z širší nabídky.

Nebát se improvizovat

Souhlasím. Vyrůstat ve vzorůprostém prostředí musí být velmi náročné. Přeju nám všem, aby vzor na míru nebyl nikdy daleko. Když pominu fakt, že napsat knížku je těžký samo o sobě, mám za to, že je mnohem těžší něco napsat pro děti než pro dospělé. Zvlášť pak skutečně dobrou knížku, která děti zaujme a bude bavit. Jak to vnímáte vy? Jak se vám pracuje s dětským čtenářem?

Je pravda, že dětský čtenář (nebo divák) člověku nic neodpustí. Jenomže to dospělý v konečném důsledku taky ne. Na rozdíl od dospělého diváka vám však své výhrady dětský čtenář dá najevo okamžitě. Člověk netápe, ví hned, co je špatně. Poznáte, co funguje a co ne. Děti v tomto ohledu nejsou vyhýbavé. Když je něco nebaví, neřeknou vám třeba hned, že je to nuda. Ale přestanou vám věnovat pozornost. Neztrácí čas. A dobře dělají.

Tím, že s dětmi pracuji napřímo, tak nějak tuším, co dětského čtenáře nebo diváka bude bavit. V tom mi divadlo a Besedárium dává nespornou výhodu. Když chcete tvořit pro děti, musíte se řídit několika pravidly: dělat to poctivě, naplno, odbourat předsudky (k tématům i k dětem) a nebát se improvizovat a dělat si ze sebe legraci. A hlavně své diváky a čtenáře nepodceňovat.

K tomu podceňování dětí mě napadá citát z knihy Jméno větru od Patricka Rothfusse, který si životem nesu jako svou rodičovskou mantru: „Člověka unaví, když s ním každý jedná jako s dítětem, i když jím zrovna náhodou je.“ Jak se připravujete na novou knížku? Vypracováváte si osnovu, děláte si průzkumy, nebo prostě sednete a píšete a řešíte problémy až cestou?

Nejdřív promýšlím hlavní zápletku a charaktery postav. To, jaké postavy jsou, má vliv na všechno, co se v příběhu stane i na to, jestli to bude nuda. Tuhle část často dělám při řízení, protože díky Besedáriu trávím hodně času na cestách. To se mi přemýšlí nejlíp. Ale žádnou osnovu si nepíšu. Rovnou do příběhu vletím a ano, problémy řeším až cestou.

Někdy se bavím tím, že při psaní využívám techniky herecké improvizace. Že rozepíšu situaci, aniž bych věděla, jak dopadne. Vím, kde začínám a vím, kam se potřebuju v zápletce dostat. Ale nevím jak. Rozehraju příběh a nechávám postavy, aby samy jednaly. Vím, že třeba potřebuju svoje postavy dostat do pralesa. Ale jak je tam dostat, když postavy nemají důvod a do pralesa se zrovna nehrnou, protože jsou mnohem radši na moři? Jak mám upoutat jejich pozornost? A co kdyby…co kdyby třeba někdo v džungli zaječel? Nějaká holka, to dá rozum. Za chlapem se málokterý dobrodruh požene, zvlášť, když se jedná o piráta.

A než stačím promyslet důsledky, už mi někdo v džungli ječí. Postavy se mi rozeběhnou za hlasem, aniž bych v tu chvíli věděla, kdo křičí a proč. Takže popisuji, jak postavy běží džunglí na místo činu a užívám si, že stejně jako ony netuším, co na ně čeká. Ale vím, že to objevím ve chvíli, kdy doběhnou na mýtinu. Tak to zkrátka v improvizaci funguje, když se člověk nebojí. Ale o tom je ostatně samo dobrodružství, ne?

To jste hezky vystihla zákonitosti tvůrčího procesu obecně. Vběhnout do pralesa, netušit, co tam dělám, a věřit, že než doběhnu na mýtinu, tak to zjistím. Máte nějaké speciální psací rituály? Kdy a kde se vám nejlíp píše?

Píše se mi nejlíp, když po mně děti a manžel nic nechtějí. Čili se mi v podstatě nikdy nepíše nejlíp.Ale tak už to bývá. Jsem spíš typ, který pracuje na jeden zátah. Když píšu, tak se snažím psát co nejvíc a pořád, abych knihu dotáhla. Nejsem ten dlouhodobý hráč, který napíše každý den jednu stránku. Potřebuju adrenalin a potřebuju se svými postavami být naplno. Prožívat jejich příběh.

Naslouchat a krýt jim záda

Poslední dobou je pro mě jakýkoliv místo a čas, kdy mám alespoň jednu ruku volnou a hluk klesne na takovou úroveň, že mi nedrnčí zuby, v podstatě optimální. Už jsme naťukly projekt Besedárium, který jste založila a kterému moc fandím. V rámci něho pořádáte interaktivní programy pro žáky mateřských, základních i středních škol, což vnímám jako velmi důležitou práci. Mezi programy, které tvoříte, patří třeba Tisíc tváří Hobita, Houstone, máme problém nebo Listopad 1989. Jak takový program vzniká a co všechno to obnáší?

Nejdřív hledám téma. Musí to být něco, co mě samotnou zajímá a na co ve škole chybí čas. To bývá snadné. Pak si musím o tématu něco nastudovat. To je většinou zdlouhavá činnost.
Během studia hledám způsob, jak to téma pojmout. Hodně funguje, když do projektu zapojím divadlo (dramatizace, strukturované drama, divadlo Forum) a princip hry (RPG, deskovky…)
Nakonec vyrábím rekvizity (nebo nechávám vyrábět), připravuji podklady a testuju. Příprava každého programu je dlouhá. Každý takový projekt potřebuje svůj čas, aby dozrál. Takže roční i delší příprava není ničím neobvyklým.

Jaké máte ohlasy od žáků a studentů?

Upřímně? Fakt skvělé! Na našem webu je jen malá část z nich. Samozřejmě se tu a tam najde někdo, komu se něco nelíbí. Ale když vám nadšení účastníci programů po třech hodinách říkají, že jim na programu vadilo to, že byl tak krátký, je to ten nejlepší pocit.

Když jsem nedávno nadšeně vykládala o své besedě na střední škole, setkala jsem se s reakcí, že „přesně to jsou ty sezeníčka, na který nemám buňky“. Setkáváte se v rámci svých programů i s odporem? Dětmi, které to bojkotují a sabotují celou skupinu? Jak to řešíte?

Samozřejmě že ano. Ale to většinou nebývá programem, ale aktuálním rozpoložením dítěte. Může v tu chvíli prožívat něco těžkého nebo je zkrátka tak nastavené. Někdy se stane, že máte kolektiv, který je celý rozhozený a program dotáhnout do konce je dřina. A to i přesto, že vidíte, že to děti baví. K tomu ale musíme přistupovat pragmaticky. Jednak už znám pár triků, jak upoutat pozornost. Ale hlavně je potřeba si uvědomit, že není naším úkolem a nemůžeme si myslet, že během programu změníme nějaké dítě nebo klima ve třídě.

Takže pokud je něco velký problém, je vždy možné dohodnout se s učitelem, aby dítě, které být na programu nechce, odvedl pryč. Za dobu devíti let, co s Besedáriem jezdím, se mi to ale stalo asi jen dvakrát, že bych natvrdo někoho vyloučila z programu. Ale vědomí, že tu ta možnost je, je osvobozující. Samozřejmě, že k tomu jsem taky musela dojít. Uvědomit si, že to je přípustné.

Ona práce s dětmi a mladými lidmi obecně vyžaduje hodně sebereflexe. Uvědomit si, že většina věcí, které nás na vzájemném kontaktu děsí, jsou vlastně naše. Je to osvobozující i děsivé zároveň. Když se setkáváte s dětmi a dospívajícími, dokážete říct, i když je samozřejmě těžký to nějak generalizovat, co je nejdůležitějším tématem současné mladé generace? Co nejvíc řeší? Co je trápí? V čem jim můžeme pomoci?

Myslím, že tohle je pořád stejné. Komunikace. Nejen mezi sebou, ale i s námi, tím myslím dospělými, rodiči, zkrátka starší generací. Vzájemné neporozumění, nedostatek respektu.
K tomu přičtěte předsudky a máte na problémy zaděláno. A v tom jsme opravdu dobří, myslím v těch předsudcích. Nerozumíme světu, ve kterém mladí žijí stejně tak, jako naši dospělí nerozuměli nám.

Jen vyznat se ve slovech, která současná mladá generace používá, vědět, co jejich slova znamenají, je pro nás problém. A když nerozumíme, máme pocit, že nám ujíždí vlak, jsme z toho nervózní a v důsledku hledání stabilní pozice zaujímáme postoje. Myslím, že to nejdůležitější, co pro ně můžeme udělat, je naslouchat jim a krýt jim záda. Neztratit jejich důvěru. Alespoň to se snažím já u svých dětí. Ale jestli se mi to vede, to byste se spíš musela zeptat jich.

Já to říkám pořád, že na vzájemný komunikaci je ze všeho nejdůležitější občas držet hubu. Věřím, že se v tomto posouváme. A já doufám, že k lepšímu. Že nám to třeba pořád ještě tolik nejde, ale minimálně je tu ta snaha. Působila jste jako konzultantka ve Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání v projektu Kreativní partnerství, jehož cílem bylo zapojení umělců do výuky. Co současnému školství nejvíc chybí? Je to právě kreativita:

To je otázka na hodně dlouhou debatu. A vůbec si nejsem jistá, jestli by ta debata někam vedla. Ale věřím, že by se školství posunulo, kdyby se úpravám RVP věnovali lidé s větším nadhledem a odstupem. Věřím, že by školství pomohlo, kdyby pedagogické fakulty změnily způsob vzdělávání svých studentů a kromě znalostí lépe učili své studenty, jakým způsobem informace předávat. Aby mladí učitelé získali nástroje už během studia a nemuseli tak objevovat Ameriku během prvních let za katedrou.

Věřím, že školství by pomohlo, kdyby ředitelé měli větší pravomoci – například aby mohli více rozhodovat o financích, tudíž aby jako všichni jiní manažeři ve všech jiných oblastech mohli lépe plánovat a optimalizovat platy svých učitelů a tím motivovat ty, kteří si motivaci zaslouží (a těch naštěstí není málo).

A věřím, že by školství pomohlo, kdyby si učitelé prošli i jinými obory, než je jen školství. Málokterý učitel si udrží kontakt se světem tam venku, pokud celý život pouze učí.
To je ale hodně stručně. O každém bodu by se dalo povídat hodiny.

Loutka vám dá „pořádně po hubě“, když to s ní neumíte

Bohužel se pořád klade větší důraz na znalosti než na samotnou chuť se učit. Asi je to dané i tím, jakým způsobem měříme úspěch. Řešíme jen vnější obraz, ne vnitřní nastavení. Úspěšný je ten, kdo má prestižní práci a vysoký plat a že vlastně není tak úplně šťastný? Čert to vem! A na školství čili způsobu, jakým děti připravujeme pro život, je to dost vidět.
Věnujete se divadlu a herectví. Na stránkách divadla Kubko mě okamžitě zaujaly boží loutky, se kterými hrajete. Loutku jsem si totiž vybrala jako závěrečnou práci na truhláři, tak pro ně mám slabost. Co je pro vás jako pro herečku těžší, vodit po jevišti loutku nebo sebe?

Rozhodně je těžší vodit loutku. Alespoň pro mě. Mám k loutkám velký respekt. Loutka je neuvěřitelné médium, se kterým můžete obsáhnout celý svět. Vlastně s ní zahrajete cokoli! Ale taky vám dá „pořádně po hubě“, když to s ní neumíte.

Jakým způsobem se dají využít herecké zkušenosti při psaní a jakým při práci s dětmi?

Kolik vlastně budeme dělat těch rozhovorů? Protože tohle je další téma, o kterém bych dokázala mluvit celé hodiny! Divadlu se věnuju od svých pěti let. Herecké zkušenosti se dají využít všude a při všem! Nejen při psaní a při práci s dětmi. Ale v každodenním životě. Už jen práce s tělem vám může pomoct. Když studujete herectví, učíte se, jak tělo funguje v různých emocích, co dělá, jak se chová. Už jen vědomí toho vám může trochu pomoct v tom, co prožíváte nebo jak působíte navenek. Usnadňuje to jednání s lidmi, otvírá dveře k příběhům.

Jsem toho názoru, že dramaťákem by si měl projít každý. Nemusíte divadlo dělat. Nemusíte chtít být herec. Vlastně vůbec nikdy nemusíte na jeviště vylézt, ale herecké techniky v mnohém usnadňují život a rozhodně vám mohou pomoci ustát nejrůznější situace, od přijímacího pohovoru počínaje po setkání s nepříjemnou prodavačkou konče.
Divadlo je mojí neoddělitelnou součástí. A nemusím stát zrovna na jevišti, aby to tak bylo. Miluju to. Absolutně!

Vzhledem k tomu, kolik rolí během života hrajeme, by určitá dramatická průprava usnadnila život nám všem. Co nebo kdo vás v životě inspiruje?

Příběhy jsou všude. Já vlastně nevím, z čeho čerpám nejvíc. Z toho, co osobně prožívám, asi. To je myslím má nejdůležitější inspirace.

Jaké máte plány v novém roce?

Být se svou rodinou.
Dotáhnout do konce nový knižní projekt pro nejmenší s pracovním názvem „Tajemství hodinové věže“, na kterém pracujeme s Janou Moskito.
Napsat třetí díl Eliáše (s Janou Moskito).
Postavit další program pro Besedárium, tentokrát o Pražském hradu (s Janou Moskito?).
Namalovat pirátské hřiště (bez Jany Moskito).
Zahrát si svůj první LARP (Jany jsem se ještě neptala).
Vrátit se na La Grace (o tom Janě budu vyprávět).
Být šťastná.

A pozor! Poslední bod je tak důležitý, že se na něj nemusíme ptát Jany Moskito! Čím budete, až budete velká?

Pirátkou. A tanečnicí. A zpěvačkou. A malířkou. A fotografkou. A taky budu jezdit na koních. To si pište, že budu!

Kde kotví kapitánka Krištofová?