Vlci jsou úžasná stvoření. Fascinují mě, co se pamatuju. Nikdy by mě ale nenapadlo, že si jednoho vypěstuji přímo uvnitř sebe. Při procesu vyrovnávání se s diagnózou máme každý svůj coping mechanismus. Mně funguje šibeniční humor, mluvit o tom nahlas a konkrétně v případě mýho lupusu si číst všechno dostupný právě o vlcích.
Název nemoci má přitom se samotným vlkem společné jen to, že léze na obličeji, jež se mohou vytvářet, až nápadně připomínají vlčí kousnutí. Přesto mezi vlkem a diagnózou (canis lupus a lupus erythematodes) nacházím docela dost shodných rysů. Třeba bude následující text oporou i ostatním lupusačkám (i lupusákům, ale těch je podstatně míň) a vy ostatní se můžete prostě kochat.
Vlci, co běhaly se ženami
Kdysi jsem o vlcích čerpala převážně z knížky Ženy, co běhaly s vlky. Kromě mých oblíbených příběhů Tulení kůže a Žena-kostra to byly právě pasáže o vlcích, které tam pro mě byly nejvíc relevantní. To tak, že jsem si je všechny vypsala do sešitu (s Annou a Elsou, jiný doma k dispozici nebyl) a v případě potřeby si je četla.
Clarissa tak byla asi první, kdo mi (a možná nejen mně, ale i mainstreamu celkově) naservíroval myšlenku, že vlci nejsou krvežíznivé bestie, ale nesmírně inteligentní, sofistikovaní tvorové s až neuvěřitelnou odolností a houževnatostí, kteří jsou schopni přežít a dokonce i prosperovat tam, kde by to jiní nedali.
No prosím, my zde máme jenom odborníky!
Když jsem si knížku četla poprvé (asi před dvanácti lety), bylo to i prvně, co se v mém životě diagnóza lupusu mihla. Huňatý, čtyrnohý stín na zdi. Poté jsem se o vlky začala zajímat o dost víc. Přišla pak řada třeba i na Gérarda Ménatory a jeho dceru Anne Ménatory, co se výzkumem vlků (jedno opuštěné vlče s nimi dokonce jeden čas žilo) zabývali celý svůj život.
Vlci totiž na rozdíl od jiných šelem skutečně krvežízniví nejsou. Zabíjí jen z hladu, z touhy se nakrmit. I v tomto ohledu jsou velmi udržitelní a neplýtvají. Ani kořistí, ani svou energií. Tím se liší například od psů, kteří, čichnou-li ke krvi, už se tak snadno nezastaví. Vlci ano.
Vlk vlku člověkem
Pamatujete si na letecké neštěstí, při kterém někteří lidé začali v rámci přežití pojídat své mrtvé spolucestující, protože jim to přišlo jako lepší nápad, než dojít pro pomoc? Úsloví člověk člověku vlkem (homo homini lupus) je touto optikou docela mimo. Spíš by se mělo zavést vlk vlku človekem pro vlky, co jim štrejchlo a začali se chovat jako hovada.
Za smečku život položím!
Vlci jsou úžasně společenská stvoření, o čemž svědčí jejich bohaté vazby v rámci smečky. Každý vlk ve smečce zaujímá důležité místo. Smečka a rodina jsou pro vlky základem všeho. Ačkoliv se v přírodě mohou vyskytovat i osamělí vlci, je to spíše výjimka. Termín „vlk samotář“ je teda docela blbost. Kdyby si vlk mohl vybrat, volil by komunitu.
Vlci jsou zároveň až neuvěřitelně věrní. Doslova až za hrob. Najde-li si vlk svého partnera, zůstává s ním až do smrti. Vlk, jehož partner zemřel, prochází těžkým obdobím truchlení. Stejně jako člověk. To je jeden z případů osamělého vlka, kdy může i na několik měsíců smečku opustit. Stejně jako člověk si poté může najít nového partnera. Pokud ale není v plodném věku, tak ani nemusí.
Vlci jsou teritoriální. Mají rádi „svoje“ území, a pokud k tomu nejsou donucení vnějšími okolnostmi (nedostatek zvěře apod.), výrazně ho nemění a střeží si své hranice.
Rodiče roku
Jen málokdo je tak starostlivý rodič jako vlk. Mláďata jsou chápaná jako pokračování rodu a narození malých vlčat je pro smečku velkou událostí. Na výchově se kromě rodičovského páru (v rámci šetření energie a redukce přemnožení, jímž by hrozilo, že nebude dostatek potravy pro všechny, se rozmnožuje jen alfa pár) podílí celá smečka.
Vlčata mají několik měsíců trvající období, kdy je všichni zahrnují láskyplnou a trpělivou péčí. Poté nastává trochu drsnější výchova, která je má připravit k přežití v drsném světě. Co mi přijde úžasné, že síla vlčího stisku může být až 150 kg/cm2 (člověk má asi 60 kg/cm2), své malé vlče ale matka dokáže uchopit velmi něžně a přenést ho bez zranění tam, kam je potřeba. Síla i něha. Love it.
Vlčí ponaučení
Já osobně si v tom pro sebe nacházím spoustu témat. Třeba ty hranice. Bránit své teritorium. Poznat, co je ještě moje a co už ne a nemusím se tím zabývat a vysilovat se tím. Kdy je potřeba zabrat, vyvinout sílu, abych se někam dostala a přežila, a kdy se můžu válet, lenošit a šťouchat čumákem do ostatních členů smečky. Jak mít v rovnováze sílu i něhu.
U vlků je to vždy tak, že něhu posílám dovnitř a sílu ven. U lidí to takto nemůže úplně fungovat. Zase je ale kravina být zlatá na všechny kolem i za cenu vlastních ztrát. Vlci třeba mají velké pochopení pro potřeby jednotlivých členů. Starají se o nemocné a slabé kusy, ale nikdy ne za cenu ohrožení celé smečky. Zkrátka, když ti něco hrozí, Kláro, nemůžeš zachraňovat ostatní, ale musíš se postarat hlavně o sebe.
Zvlčit je poklona
Když vidíme vlky v celé jejich kráse, zkusila bych přehodnotit pojem zvlčit. Neviděla bych ho vůbec tak negativně. Zvlčit je vlastně poklona. A pro ty z nás, co „zvlčili“ diagnosticky (jsme v podstatě takový vlkodlaci, akorát se neměníme na obludy za úplňku, ale třeba při vystavení se slunečním paprskům, stresu, v těhotenství a podobně), přes všechny průsery s tím spojené máme nejhezčí název, jaký jsme si mohli přát. A třeba nám inspirace ve vlčím životě pomůže udělat pár pozitivních změn i v těch našich.
Downward-facing wolf
Na Velikonoce jsme se byli podívat v návštěvnickém centru Srní s vlčím výběhem. Tam můžete vlky pozorovat z vyvýšené lávky v jejich přirozeném prostředí a zároveň se o nich něco zajímavého dozvědět na asi 2 km dlouhé naučné stezce. Přivezli jsme si domů brožurku s nádhernými fotkami. Nosím ji v batohu pořád. Říkám, že je to kvůli dětem, kdybychom si náhodou zapomněli knihu do MHD, ale vlastně je to kvůli mně.
V brožurce je s jistou dávkou nadsázky vedená kampaň za přejmenování jogínské pozice pes hlavou dolů (downward-facing dog) na vlk hlavou dolů (downward-facing wolf). Psi přece pocházejí z vlků! Připojuji se ke kampani a fandím vlkům. Všem. Těm zvířecím i těm lidským. Máme toho společného víc, než bychom řekli.
