Říjen. Samhain. Halloween. Smrt není nikdy v roce tak hmatatelná. Vyslovme ich mená a připomeňme si děti, které nás opustily dřív, než bychom vůbec kdy čekali. Když se kolem sebe rozhlédneme, zjistíme, kolik nás vlastně je. Armáda zjizvených rodičů.
Tak co? Už ses z toho dostala?
Už ses z toho dostala? Palčivá otázka, která dokáže spolehlivě vykolejit. Lhostejno, ve které části truchlícího procesu se zrovna nacházíme. Zosobňuje poměrně častý přístup ke smrti a ztrátě našich blízkých. Podle něj je smrt něco, s čím se máme vypořádat, co máme překonat. Jak to zvládneme, pak vypovídá o tom, jací lidé jsme. Jsme v tom. Jsme už zatím. Buď anebo.
Já si myslím, že se z toho nedostaneme nikdy. A že o to ani nejde. Čas je skutečně milosrdná veličina, která je schopná vyléčit mnohé. Smrt a vzpomínky však chodí ve vlnách, které nás i po letech mohou zahltit a rozhodit. A nevypovídá to o nás vůbec nic.
Nikdy to nebude za námi
Od smrti naší dcery Žofie uplyne na Silvestra už devět let. To je spousta času. Přesto by mě nenapadlo tvrdit, že je to za mnou. Když vidím film, kde umírají děti, nebo rodiče nechávají své děti samotné uprostřed světa, brečím ještě teď. Když jsem náš příběh sepsala do knížky Těhotnej Buddha, procházela jsem si jím na papíře mockrát znovu. Brečela jsem pokaždé.
Co to vlastně znamená, že je to za námi? Je nějak omezené období smutku? Čas, kdy ještě můžeme truchlit, a pokud ho přešvihneme, je s náma něco v nepořádku? Jak se to vlastně pozná, že jsem „za tím“? Že nebrečím každý den? Obden? Že se z mé mrtvé dcery stane vzdálená vzpomínka, kterou vytáhnu jen jednou za rok na její výročí?
Co zůstává po smrti
Každý z nás prožívá věci trochu jinak. Na emoce neexistuje žádný mustr. Naštěstí. To by byl příšerný svět. Pro mě osobně je život po smrti milovaného člověka neustálým balancováním mezi smutkem a láskou. To, kde se zrovna nacházím, ovlivňuje spousta věcí, které já sama často ovlivnit nemůžu. Mnohokrát to může být i sladkobolná kombinace obojího.
Jak to vypadá? Vzpomeňte si na někoho blízkého, kdo odešel. Co cítíte? Smutek? Beznaděj? Co ve vás vyvolává pocit, že už ho neuvidíte, nechytnete ho za ruku, neobejmete ho, nepromluvíte s ním? A teď si vzpomeňte na všechno, co jste spolu zažili. Jak ten člověk mluvil? Co říkal? Čím vás rozesmál?
Balanc mezi smutkem a láskou
Teď oba pocity spojte dohromady. Smutek, možná mírné zoufalství a láska. Hřejivý pocit ze společných vzpomínek, který vám nikdo nevezme. To je to, co zůstává po smrti. Smutek nejdřív výrazně převažuje. Všechny vzpomínky bolí a řežou přímo do srdce. Časem ale přichází i to světlo a láska.
U ztráty dítěte je to trochu těžší v tom, že společných vzpomínek často moc nemáme. Jen několik měsíců v těhotenství. Možná jsme se ani navzájem „nepotkali“ a nikdy jsme se neviděli (můj případ). Přesto i zde lze nějaké zlato vykopat. Nebo si ho dokonce zpětně dodělat.
Říjen se toho nebojí
Říjen je měsíc povědomí o ztrátě miminka. Vytahuje na světlo věci, které bolí. Věci, o kterých nechceme slyšet, dokud se nás bytostně netýkají. Chceme žít ve světě, kde děti neumírají, rodičům nezůstává prázdná náruč a nemusejí se pak životem protloukat s vědomím, že své dítě už nikdy neuvidí.
Pro rodiče, kteří o miminko přišli, je to ale také úlevná příležitost nemlčet. Prolomit ticho a mluvit i o věcech, které se často skrývají a v běžné konverzaci nevytahují. Pokud budete chtít, říjen to snese. A možná pak i jakýkoli jiný měsíc.
Vyslovme ich mená
OZ Tanana, neziskovka, která na Slovensku pomáhá rodičům po ztrátě dítěte, teď přišla s moc hezkou kampaní #vyslovmeichmena. Jestli se chcete zapojit, stačí natočit krátké video (max. do 5s), ve kterém vyslovujete jméno vašich dětí, na které vzpomínáte. To pak pošlete buď na info@tanana.sk nebo zprávou přes FB a IG. Ze všech videí se pak udělá jedno velké.
Je to fajn příležitost i o bolavých věcech začít mluvit a dávat jim prostor. Neschovávat příběhy, které jsou naší součástí, a vidět, že rozhodně nejsme sami. Kdo chcete, může „vyslovit“ jméno svého děťátka i do komentářů pod příspěvek.
Mlčení bolí víc
Prostor k přijetí pocitů ze ztráty, věčné balancování mezi smutkem a láskou i posezení v zjizveném kruhu rodičovských hrdinů, kteří se jako hrdinové necítí a nikdy jimi být nechtěli, nabízí i moje knížka Těhotnej Buddha. Napsala jsem ji pro vás a taky trochu i pro sebe, protože když se o smrti nemluví, bolí to nějak víc. Pokud ji ještě nemáte, napište mi, ráda vám ji pošlu.
Nikam se netlačit, nic nepopírat
Rodiče, kteří za sebou tuto zkušenost nemají, bych zase ráda ujistila, že se nemusí tlačit k přehnané vděčnosti nebo mít pocit viny, že si stěžují na hromady plen a domácích úkolů. Já (a věřím, že to tak mají i další) třeba o žádné hrdinství nestojím. Nechci být nějakou povinnou inspirací nebo odstrašujícím příkladem, co bude ostatní nutit k myšlence, že měli štěstí, a tudíž si nemohou stěžovat. Všechny příběhy si zaslouží stejný respekt. Nemusíte popírat, co cítíte, jen proto, že je na tom někdo hůř. A je vůbec?
Jít dál
Bolavé věci jsou a budou. V rodičovství obzvlášť. Nemusí to ale být koule na noze, co nám nedovolí jít dál. Spíš popostrčení, abychom koukali ještě nějaké další hezké vzpomínky nabrat. Abychom o nich pak třeba jednou našim dětem vyprávět. Protože ony tam někde jsou a drží nám palce. Vyslovme ich mená.