Perfekcionismus je past, ve který jsem byla bezděčně chycená řadu let. Hnusný zrezivělý železa zaseknutý do lejtek. Občas mě to schramstne i teď. Ale aspoň už vim, na čem jsem. A že jediná cesta, jak přežít, je nakopat perfekcionismus do koouhoolah. Pěkně po trollsku.
Chcípnout rafinovaně
Snaha bejt dokonalej je rafinovanej druh smrti. Žádný vybuchující vnitřnosti. Žádnej krvavej bordel na podlaze. Ne. Perfekcionismus je plíživej a nenápadnej. Dá se s nim žít i řadu let. A pak si najednou podřežem žíly. V koupelně, kde jsme předem pečlivě vydrhnuli každej kachlík.
Roztomilá úchylka
Odpradávna jsem byla schopná uklízet každej slint a drobek na podlaze. Ono se to ztratí, když tu podlahu sem tam pobleju. Soustředěně jsem hodiny a hodiny cokoliv přepisovala a překreslovala, dokud jsem nebyla spokojená. Šoupání s nábytkem či obrazama na zdi byl logicky další level.
Tady se s kapkou snahy dá vydolovat i jistá dávka úchylný akurátní roztomilosti. Třeba Kant taky neusnul, aniž by se každou noc přesně stejnym způsobem nezabalil do deky. Tissaie de Vries ze Zaklínače jsme to její věčný přerovnávání taky odpustili. Vždyť je to Arcimistryně!
Otázka přežití
Popasovat se s perfekcionismem u mě byla nakonec otázka přežití. Dokázala jsem strkat dlátům ruce do cesty, abych řízla přesně tam, kam jsem potřebovala. Radši bych si uřezala prsty, než abych znehodnotila svý dílo.
Když jsem přijela s rozřezanym břichem po porodu domu, tak jsem šla vytírat podlahu u fretky. Později jsem si před každym odjezdem do nemocnice za Fínou neužívala chvíle minimálního, byť i tak iluzorního odpočinku. V žádnym případě. Šila jsem závěsy, dělala nebesa. Piplala byt k absolutní dokonalosti. Aby to tu měla Fínka krásný, až se vrátí. Aby mi jí brzo pustili…Tady už jde o život, Kláro. Zkus se nad tim minimálně zamyslet.
Vo co tady go?
Nejhorší na celý tý šarádě s perfekcionismem je dojem vznešenosti a důležitosti. S celkem ušlechtilym pocitem, že se snažim o nejlepší možnej výsledek, jsem ze sebe dobrovolně dolovala to nejhorší. „Tohle je na h*vno, zkus to znovu, umíš to líp!“ Ubíjela jsem se na nesmyslnejch detailech, místo abych si jednoduše užívala proces.
Perpetuum mobile, perpetuum debile
Neustálý pachtění se za dokonalostí nás ničí. Frustruje. Odvádí od důležitejch věcí. Vzbuzuje v nás pocit, že jsme na nic. Nebudem v pořádku, dokud všechno nebude zarovnaný jak francouzský krky za revoluce. Snažíme se vytvořit dokonale samohybný perpetuum mobile a ani si nevšimneme, že se z nás perpetuum stalo. Jo. Ale debile.
Zastavit se na zajímavejch místech
Přestože mám v sobě i pořádnej kus pankáče, tak asi vždycky budu nacházet jistej druh půvabu ve snaze pilovat, cizelovat a šperkovat. Mířit vysoko a nespokojit se s málem. Ještě víc ale cenim, když si zvládnu říct: „hej kámo, stačilo. Už je to dost. Končim.“
Protože nikdy nebude nic opravdu hotový. Můžem přepisovat dokola jednu knihu a pomalu u toho zestárnout. Nakonec nás někdo předběhne a vydá ji sám. Můžem překreslovat ty točitý schody z podhledu tak dlouho, až ztratíme původní myšlenku, nebo prodřem papír.
Paul Gardner řekl:
Obraz není nikdy hotov. Prostě se zastaví na zajímavých místech.“
A měl pravdu ten chlapec!
Děti tomu dávaj na pr*el
Perfekcionismus dostává perfektně na pr*el, když něco natáčim s dětma. Poslední díl Neslyšící příručky je toho důkazem. Všude bordel a Fínky věčný: „TkTkTkTkTk.“ Mohla bych to točit donekonečna, než to bude aspoň slušný. Znechutit tim sebe, naštvat Serafínu a úspěšně si pos*at celej zbytek dne.
A k čemu? Vždyť nejde o to, vypadat jako dokonalá matka (protože nejsem) ani ukázat, jak Fína soustředěně pracuje (protože nepracuje). Chci vysvětlit percepční test. Ukázat, jak to celý funguje. Ideálně u toho nechcípnout. A upřímně, Kláro, chtěla bys tohle točit znova? Ne!!! Tak vidíš! Musí to stačit takhle. A stačilo.
K čertu s dokonalostí
Existuje vůbec dokonalost? I ten nejvymakanější stroj se jednou zadře, vynechá. Dokonalost terminátora T-800 bude brzy nahrazena o fous dokonalejšim modelem T-1000. Ten zas bude úplnej nýmand oproti T-X. A s tou si zase vytře zadek T-3000. A co je lepší? Mít aspoň nějakýho terminátora, co zabije (nebo zachrání) Johna Connora? Nebo pulírovat daleko lepší verzi a čekat, až nám budoucnost proteče mezi prsty? Vzhledem k tomu že ta nejhorší verze je Arnold, tak já mám jasno!
Flusat do bezedný studny
Jestli nakonec chyby a nepřesnosti, který děláme, nezdůrazňujou krásu všeho ostatního kolem. Tohle jsem sice podělala, ale tamto se mi povedlo. Jestli ty špatně napsaný slova a nezarovnaný knížky v knihovně nevyhlašujou blitzkrieg uniformitě a šedi. Chceme-li dokonalost, flušeme do studny, která je bezedná. Já se radši budu pokoušet flusancem srazit mouchu v letu. Je to míň estetický, ale o to větší zábava.
Sláva rozcuchu
Za mě je rozhodně lepší rozcuchanej život než rafinovaná smrt. Dokonalost si prostě nemůžeme dovolit. Nikdy. A teď už vůbec ne. Toho stresu je kolem až moc. Netřeba si přidělávat další. Takže konec umanutosti. Dělejme, co můžeme, ale pak to nechme být. Budem na sebe už hodný, jo?
Co ty a perfekcionismus? Máš to na párku nebo máš taky někdy pěkně zakouslý železa. Jaká je tvoje „úchylka“?
