Žena filmového kritika je úspěšný blog, který byl nominovaný na Magnesii literu. Blogový příspěvky pak vyšly i knižně. Dvakrát. Dvojka „Den zúčtování“ bude mít v červnu křest. Já už mám načteno a koupený lístky. A o co tam go? Že se vám v životě mohou přihodit i horší věci, než se stát kritikovou ženou. Třeba pásovej opar nebo zemětřesení o síle 7,0 Richterovy škály.
Ve třiceti končíme
Kdysi dávno jsem si myslela, že ve třiceti život končí. Do tý doby si můžu užít spoustu zábavy, být inteligentní a přitažlivá a pak, pokud se mi nepodaří zemřít mladá, už budu jenom stará. Inteligentní, pravda, můžu být i nadále, ale tomu už nikdo nebude přikládat žádnou důležitost. Přes to množství vrásek, faldů a černý barvy, která údajně, mrcha jedna prolhaná, zeštíhluje, se k mýmu IQ probojuje málokdo.
Kritik, nebo Truhlář?
A ejhle, ono je to tady! Třicítka na krku, třicítka z krku. A život pokračuje. Dokonce v mnoha ohledech vypadá, že se teprve rozehřívá. Minimálně v počtu trapasů a karambolů. A to, prosím pěkně, nemám za muže Kritika, ale Truhláře.
Tak filmy, jo?
V řadě situací se nenajdu ani omylem. Můj muž nevlastní nic, co by se, byť vzdáleně, podobalo liščímu ohonu. Z Český republiky jsem ho nejdál vytáhla já, když jsme si nechala od Samppy zelfit uši a filmové festivaly známe oba jen z plakátů. S politováním totiž musím přiznat, že bychom patřili k tý trapný menšině, která v temným kinosálu chrápe, nebo se směje v situacích, kdy ostatní vážně pokyvují hlavami. Protože DISKURZ, PŘÍMĚR a PARADIGMA.
Jiný kulisy, stejný děj
S kritikovou ženou jsem ale velmi často soucítila. Ze začátku jsem si říkala, jak je hezký, že každý řešíme to svý, abych po pár etudách ze života došla k závěru, že ve výsledku vlastně všichni řešíme to stejný. I když v jiných kulisách, s jiným komparzem, jinými dějovými zvraty. On se vlastně Kritik opouštějící rodinu na Berlinale zas tak neliší od Truhláře, který taktéž mizí jezdit na prkýnkách, co znamenají svět.
Základní linka se zkrátka všude dost podobá. Všichni se snažíme přežít, občas místo zaťatých zubů nahodit úsměv a tak nějak být dobrými lidmi, i když se to v běžných podmínkách částečně zaměňuje za nepřející manžely/manželky, zdeptaný matky/otce a frustrovaný ženy/muže.
Nebyla tam, nedělala to
Mýtický vyobrazení každodenních situací s dětma mi pak přinášela nečekanou sobeckou radost. Zažíváme to všichni dnes a denně, ale je rozhodně lepší si o tom číst, než tam být. Odstup umožňuje, že ani to hovno ve vaně mě nerozloží, protože to nebudu já, kdo ho bude uklízet.
Ženy kohokoliv
U Kritikovy ženy jsem se smála nahlas. Prakticky neustále. Nejdřív jsme ji hojně citovala svýmu muži. Pak mi došlo, že s tím množstvím mých performancí bude jednodušší, když si jí přečte sám. Bavila jsem se královsky a cítila hrdou příslušnost ke klanu žen KOHOKOLIV, který zůstávají, protože láska je láska a když ho (jí) miluješ, je pořád co řešit.
Zkrátka koncert
Ve chvílích, kdy děti za pekelnýho audiodoprovodu vyhazovaly všechny hračky v místnosti, jsem s kritikovou ženou usedala do křesla a říkala si, že pod pozlátkem jsme na tom vlastně všichni docela podobně. Například slovo koncert vyslovuju stejně, ačkoliv nejsem z východních Čech, a pořád nevím, kolik měří Kamil Fila.
Den zúčtování – filmoví kritici, producenti a ikony čtou Ženu filmového kritika 2
