Život sám je umění. Hláška, která byla vyřknutá už tolikrát, že i desátej nálev Obočí dlouhýho věku je vedle ní pořád celkem fresh. Jednou za čas ji vždycky někdo vypustí do éteru, abychom nezapomněli a mohli se s tím vyrovnat. Jmenovitě třeba Blaise Pascal, Charles Bukowski, Oscar Wilde… Hoši, co jste tím jako mysleli? Život jako umění? Můj zrovna! Šestáková kovbojka z Divokýho západu.
Už i ty, Heleno?
Jednou z posledních, kdo to vypustil z úst, byla Helena Bonham Carter. Tý se to kecá. To je chodící umělecký dílo. Jí to fakt žeru. Ale jak k tomu přijdu já? Obyčejnej smrtelník? No, dobře, já to teda zkusím. Už jen kvůli Heleně. Tak se na to podíváme.
Tam se vleze všechno
Umění je naštěstí dost širokej pojem. Dost velkej na to, aby pojmul prakticky cokoliv. Takže přenesu-li se přes fakt, že se netrefím zrovna do těch esteticky korektních žánrů, tak by to mohlo fungovat.
Pointilisticky hysterickej trénink
Tak třeba naše logopedie. To je umění samo o sobě. Nejblíž má k pointilismu. Celej výjev se skládá z jednotlivejch puntíků (to mi připomíná vtip o bačovi a jedný bodce na čele, ale o tom jindy). Bod za bodem vysmahnout celý dílo a spolíhat se na schopnost mysli celý si to pospojovat dohromady. To, že je to někdy tečkovaný vlastní krví, je nepodstatnej detail.
Stejně jako v impresionismu jde i zde o pocit. A ty tam teda jsou! Ve velkým. Lehká hysterie, zoufalství a občasnej záblesk naděje. Stává se, že se nedopuntíkujem nikam. Prostě jen tečkujem, až je zapatlanej celej papír, a nevyleze z toho zhola nic. Ale čert to vem. Pointilismus je vyšší dívčí. Počítá se i to, že se vůbec snažím.
Pollockův odkaz v MHD
Poslední dobou jedeme hodně Jacksona Pollocka. Zvlášť když jedeme tramvají. Tramvaje jsou vůbec podivný stroje. Nikdy jsem nezažila nic, co by se chovalo tak nevypočitatelně. Jede, najednou brzdí, cukne, rozjede se, chvíli jede rovnoměrně přímočaře, pak cililink a zas letíme na hubu.
Když k tomu připočtu dva kousky koncentrovanýho štěstí, z nichž jeden vede intelektuální hovory o rozdílech mezi Tyranosaurem Rexem a Daspletosaurem a druhej se vlastním idiolektem snaží komentovat situaci na pražskejch silnicích, je to skutečně akční malba. Spontánní dílo okamžiku. Plátno obřích rozměrů zprasený velkým množstvím barev.
Začíná to už dobíháním prostředku. S oběma rukama plnejma dětí se respirátor nasazuje blbě. Kolikrát to dám až uvnitř, když se (hádej, co), ta nevypočitatelná mrcha tramvaj rozjíždí. Děti se rozletí na všechny strany jako kuželky, narážejíce do všeho kolem. Pardon. Pardon. Promiňte. „Já chci sedět u okýnka! Proč tu není místo u okýnka?“ Do toho Fínky „URAAAA“ a je vymalováno! Jacksone, ty starej pardále, ty jsi založil novej kult!
Zaslouženej impresionismus
Když si konečně sednu někde na hřišti a jen poslouchám ty zvuky pekla z prolejzaček, tak je to hotovej impresionismus. Malej ráj na zemi. Rozplizlej, bez jasnejch kontur. Tvrdá lavička pod zadkem, paprsky slunce, písek drhnoucí pod botou, teplej čaj z termosky. Chvíle koncentrovanýho zenu, než se zase ozve…“mamííí?!“ Moment, kdy se deska s Morgenstimmung od Griega sekne a začnou tam hrát zase naplno Napalm death.
Wertherovo pozdní odpoledne
Občas přicházejí i rozervaný romantický výjevy. Utrpení už ne tak mladé Kláry. Proč já jsem se vlastně stala matkou, ty vole? Mám snad sebevražedný sklony? Nebo jsem prostě jen masochista? Nad temným hvozdem se stahujou bouřkový mračna a co je to tamhle? Že by blesk?
Navečer zdechlinu
Po večerech pak nastává typická dekadence. Namísto chuti dělat něco smysluplnýho a užitečnýho se koukáme na Vyprávěj. Mít k tomu absint, tak připluje i Opilý koráb. Takhle je to jen Zdechlina.
Měla pravdu
Ano, Helena měla pravdu. Život je vskutku umění. Úplně každá minuta, každýho dne. Nebát se dekadence a těšit se ze surrealismu. A prostě se nedržet při zemi. Nebejt brožura s oslíma ušima, ale pěkně tlustej vázanej grimoár. S parciálním lakem.
