Je super, pokud nás titul zaujme už svým názvem. Třeba v případě knížky Ztracenné, když řešíme, jak je možné, že digitální vypravěčka Michelle Losekoot má chybu hned na přebale. Teda Michelle! Ono to druhé „n“ ale dává perfektní smysl. Poselství je pak mnohem hezčí, než v původní verzi.
A nejsi ty náhodou nějaká vostrá?
Být svá je drahé.
Ztracenné je knížka pro ženy. Byly doby a nebylo tomu zas tak dávno, kdy bych se při této definici otřásla. Neměla jsem ráda knížky pro ženy. Přišlo mi, že řada z příruček snažících se ve mně probudit vnitřní královnu (marně!) byla dost elitářská a rozdělovala. Když na sobě budu makat, dělat daná cvičení, meditovat, psát deníky…budu tak nějak správnější a najdu své místo na slunci. Když zjistím, že to není cesta pro mě, skupina se mi nekompromisně uzavře. Sem nepatříš.
Jsem tedy sestra, která nepovstala, a žena, co se nikdy nevydala nespoutanou cestou. Z této sekce jsem skutečně milovala jen knížky od Clarissy Pinkoly Estés. I ty ale nejsou úplně pro každého. Ne všichni jsou s to je skousnout. Vyprávění jungiánské psycholožky může být leckdy nestravitelné v zástupu předobrazů a metafor.
Nejsi sama
I když do stáda nezapadáme, můžeme své místo najít ve smečce.
Vlčic je mnoho, jen o sobě často nevíme, protože nejsme zavřené v jedné ohradě.
Ztracenné jsou v tomto ohledu vyloženě balzám. Nechtějí po nás, abychom byly nějaké. Už vůbec ne, abychom byly dokonalé a pořád na sobě dřely. Nesoudí, když to tak chceme, ale ani nás k tomu nevybízejí. Protože nemusíme. Nemusíme vůbec nic. I v půli cesty už za sebou máme něco, na co můžeme být hrdé.
Knížka je za mě nositelkou obyčejných, přesto hlubokých lidských pravd. Stejných jako krev v žilách nebo vítr ve větvích. Asi je to i tím, že ji vytvořily tři ženy, které jsou na první pohled tak jiné, ale přesto jsou ochotné hledat spíš to, co spojuje, než zdůrazňovat rozdíly. Etopedka Táňa Brodská příběhy vyprávěla, Michelle Losekoot je zapsala a ilustrátorka Petruccya je pak nakreslila. Rozdíly totiž budou vždycky, ale jak víme, přes most se dostaneme dál a pohodlněji než hlavou proti zdi.
Dámy se rozhodly, že si knihu vydají na vlastní triko. Na společném díle tak nebyl zajímavý pouze výsledek, ale celý proces. Michelle o něm pravidelně každý týden referovala ve #vydamesitosami na LinkedInu. Samovydávání knih je na vzestupu, ačkoliv má svá úskalí. Michelle ale tvrdí, že by do toho šla klidně znovu: „Je to mentálně extrémně stimulující práce, každý den se učíte něco nového, dostanete skvělý náhled do zákulisí knižního byznysu, osaháte si několik nových profesí atd. Jediné, co bych příště udělala lépe, je, že bych si na to vyhradila více času.“
Sedět spolu ve tmě
Přitom na vece to celé stojí, veka je podstatou všeho,
bez ní by se to dobré a chutné rozpadlo.
Otevřít Ztracenné je jako sednout si společně k ohni se ženami z nejrůznějších koutů života a světa. To může mít různou podobu. Třeba táborák s buřty a Růží z Texasu, nebo vhazování bylinných obětin bohyni do plamenů, nebo i posezení s lahví naturálního vína a olivami v zerowaste balení. Dost možná všechno dohromady. Můžeme spolu dokonce sedět, každá to vnímat jinak a být s tím úplně v pohodě.
Je to v podstatě papírové vyjádření „smečky“ čili nestereotypních ženských vztahů, po kterém jsme nejspíš všechny toužily, ale možná jsme neměly takové štěstí. Michelle popisuje svá přátelství se ženami jako pevná, hluboká a dlouholetá: „Většina mých nejbližších, mé úzké smečky, jsou ženy, se kterými jsme zvyklé být před sebou bez masek, sdílet a lízat si rány.“
Jednoduché, ale ne snadné
Pokud něco nedokážete vyřešit nebo zpracovat, dejte to do závorky.
Odložte to na později.
Ztracenné zve do hřejivého náručí všechny ženy, které se někdy ztratily. Měly pocit, že musí. Bloudily a zase se nacházely. Chtěly být opečovávané jako chovné a přitom se chovaly jak tažné krávy (můj případ, zdravím tým tažných). Makaly a dřely a přitom ve svých očích nikde nenacházely patřičnou hodnotu zarputile si kladouce další a další těžká polena do náruče.
Všechny jsme tam někdy byly. Tak třeba Michelle kdysi chodila s mužem, který byl učebnicový narcis. Ten vztah ji rozložil na molekuly na dlouhou dobu. Prvních několik měsíců nebyla schopná ani pracovat. „Předtím jsem nad příběhy o toxických a násilných vztazích vždy zvedala obočí a říkala si: Proč prostě neodejde? To nemá špetku sebeúcty? Jak může někomu něco takového dovolit! To je tak nesebevědomá/ý? A od momentu, kdy jsem v takovém vztahu sama byla, mám pro podobné situace hluboké pochopení. Opustit toxický vztah zní jednoduše: prostě si sbalíš kufr a zavřeš dveře. Ale snadné to určitě není.“
To těžké už bylo
Rozdíl mezi krávou a královnou jsou tři písmenka.
V tom je Ztracené tak cenné. Každý se někdy ztratíme. Na tom není nic špatného. „Všichni to tu hrajeme poprvý. Nikdo jsme to předtím nedělali a nikdo nevíme, jak to správně dělat.“ A tak občas tápeme a bloudíme a máme v sobě úzkost, že světlo už nikdy nenajdeme. I v takových situacích se dá nalézt něco cenného. I v životohrožujícím vztahu s narcisem: „Narcis je totiž jako neštovice, jde ho chytit jen jednou za život. Po první zkušenosti vám tak vytříbí vnitřní radary a kompasy, že už nehrozí, že by se vám do života někdo podobný jen připletl.“
Název knížky navíc krásně doplňuje slova pana Mistra, že ne každý, kdo bloudí, je ztracený, ale každý, kdo je ztracený, může být ztracenný. I přes jizvy, bolesti a šrámy na nás záleží. Jsme důležití lidé, kteří dělají dost. Někdy je to 20%, někdy 50, někdy 100. Naučit se brát to, jak to je, a jít dál krok za krokem, ať už se nám jde lehce, nebo vůbec, je velká výzva.
Je to tak
Jak by to mohlo být ještě lepší?
Měla jsem možnost si knížku přečíst ještě předtím, než vyšla. Nesnáším čtení v e-podobě. Jsem staromilec a nedržet knihu fyzicky v rukách je pro mě stejný jako komunikovat s dávno mrtvým příbuzným přes médium. Je to děsivé a neuspokojí mě to. Ztracenné jsem ale přečetla asi tak za hodinu a byla nadšená. Zkazit mi to nemohl ani můj věčně obouchaný displej na mobilu.
To snad už ani nemůže být lepší! Pak jsem je ale konečně držela fyzicky v rukou a viděla jsem, že může. Vždycky může. Ztracenné jsou prostě ňuňu, plné celobarevných stránek s různými poselstvími hodných zapamatování. „Říkaly jsme si, že holky z knihy určitě nebudou chtít trhat, a tak jsme ke knize vyrobily pohlednice, aby si ty vzkazy samy sobě mohly někde vyvěsit.“ Michelle má některé zarámované na kuchyňské lince. Do některých jsem se trefila v rámci citátů a nadpisů. Uhodnete do kterých?
Přečtěte si Ztracenné. Už můžete i v té krásné šustivé formě. Vezměte si z nich, co chcete. Všechno, nebo třeba vůbec nic. I tak se na vás budou dívat jako matka na ztracené a opět nalezené dítě. S nekonečnou laskavostí a porozuměním. Ať vám dělají stejnou radost jako dělá Michelle prázdný kalendář, kdy si může dělat, co potřebuje. A budou Vánoce, tak je kupte i svým kamarádkám. Uděláte (jim) dobře.
*Pozn.: Jedním z cvičení na rozvoj kreativity, které Michelle ráda používá, je vyjádřit něco v pěti slovech. Ztracenné v jejích 5 slovech je právě „sbírka příběhů pro ženy vlčice“.
