Příběh 47 róninů je pro mě podobně osobní jako např. Serafína příběh draků. Mám totiž jednu velmi praktickou vlastnost přitáhnout si do života příběhy, který zrovna potřebuju.
Serafína a 47 róninů
Serafínu jsem četla, když mi umřela moje první dcera Žofka, a zasáhla mě natolik, že jsem po ní pojmenovala svou druhou dceru. A 47 róninů? Ti se ke mně poprvý dostali v podobě filmu s Keanu Reevesem v hlavní roli. Na něj jsem šla kdysi (už je to skoro deset let…takže cesta do pravěku) do kina se svým mužem.
Konstelace…
Tenkrát to ještě nebyl můj muž a nebylo vůbec jistý, že se naše osudy vůbec kdy spojí. Kolem nás stála řada okolností, který nám to zrovna neulehčovaly. Za těch deset let jsme nasbírali zážitků tak na dva životy, takže z mýho dnešního protřelejšího pohledu to byly všechno p*čoviny. Než se ale dědek naučí chrchlat, chvíli to trvá.
…pro samurajskou přímost
V týhle konstelaci jsme vyrazili na 47 róninů. Film o cti za hrob a ještě dál. O lásce, která překoná všechny překážky a nerozhodí ji nic ani rozdílný třídní původ ani seppuku. Samurajská přímost a přísnost „nefunkční osekej, ať dobrý může růst“ mi tenkrát hodně pomohla nezabývat se píčovinama a jednoduše následovat to, čemu věřím.
Pomstít nespravedlivou smrt
Od těch dob mají Róninové v mým srdci svoje místo. A o čem že vlastně jsou? Příběh vychází ze skutečných událostí z roku 1701, kdy byl lenní pán z Akó vyprovokován vládním ceremoniářem. Když proti němu tasil meč, byl odsouzen ke spáchání rituální sebevraždy. Z jeho 47 samurajů se stali róninové, kteří se nespravedlivou smrt svého pána rozhodli pomstít.
Japonský Shakespeare
Když jsem zjistila, že film není původní záležitost, ale vznikl podle divadelní hry, byl to jasnej must have. Jako první příběh dramaticky zpracoval „japonský Shakespeare“ Čikamacu Monzaemon. Protože by to neprošlo soudobou cenzurou, zasadil děj do 14. století a změnil jména hlavním postavám.
Loutkový samurajové
Jeho dílem „Po vzoru kroniky velkého míru“ se inspiroval kolektiv autorů Takeda Izumo, Mijoši Šóraku a Namiki Senrjú a vzniklo drama 47 róninů: příběh jako z čítanky aneb Pokladnice samurajské věrnosti (Kanadehon čúšingura). Hra byla psána jako loutkové divadlo bunraku. To je ke Keanu Reevesovi celkem štreka.
Přes příslib hory osamělé
Já jsem fajnšmekr a se 47 róniny mě pojí čistá nesobecká láska. Četla bych to nejspíš i v originále. Proč byste to ale měli číst vy? Celá hra je v japonským stylu. Esence řádu a dokonalosti. Od názvů jednotlivých dějství až po kabátce 47 róninů, na kterých jsou vyšité slabiky básně iroha:
Barva stále vůní oplývá,
leč květ již odkvétá
pro nikoho tento svět věčně netrvá.
Přes příslib hory osamělé
již dnes se lehce přeneseme
pouhým snem plytkým již opájet se nedejme.
How cool is that? Až si to budete deklamovat před spaním, ať se i ve vás probudí kus samuraje.
Všechny odstíny charakteru
47 róninů je ale hlavně úžasnej příběh. Nadčasovej. Všechny neduhy a charakterový vady jsou prakticky nesmrtelný. Ačkoliv na první pohled vypadá jako nefalšovaný školákův horror z povinný literatury, přesto se dobře čte. Na naše společný večerní dýchánky jsem se vždy velmi těšila. Asi že kromě těch špatností jsou tam ukrytý i cenný hodnoty, který nás jako lidstvo zvedaj z prachu a nutí být lepšími. Odvaha, síla, věrnost, čest, obětování se…
47 róninů navždy
Až za dalších deset s mým mužem zase někam vyrazíme, přála bych si, aby to bylo na 47 róninů v bunraku verzi.
