Blog

Bejt matka je zenová praxe

Jako máma jsem toho zažila tolik, že jsem si za ta léta vypěstovala celkem zkušenýho vnitřního Buddhu. Spousta věcí mě nerozhází. Většinou si totiž dokážu představit, jak moc hůř by mohlo bejt. Ale mateřství je kontinuální nepřetržitá zenová praxe. Neustálej proces. Sdílenej minimálně s jednou další bytostí, která na to má úplně jinej názor než vy. Někdy to jde dobře. Někdy to dře jako blázen. A pak i vnitřní Buddha vidí rudě…

Morálka klesá, stav zásob se tenčí

Byl nádhernej slunečnej den. Konec června. Muž stavěl treehousy uprostřed slovenský divočiny. A já byla už druhej tejden na děti sama. 24/7. Klasický denní záležitosti mi začínaly připadat obludně složitý. Dostavovala se únava, stav vnitřních zdrojů se tenčil.

Přihořívá

Než jsem umyla nádobí, Barnabáš rozsypal krabičku s veškerejma pexesama, co náš dům snesl. Než jsem překonala touhu všechno to spálit a roztřídila chaotickou hromadu zpátky na jednotlivý sady, Fínka rozházela všude kostky od Lega. Začínalo to ve mně bublat. Podprahově. Obtloustlej spokojenej mužíček se začínal ve svým tureckym sedu mírně vrtět.

Ještě pár polen

Uklidila jsem i kostky a pak ještě plyšáky a po podlaze rozšlapaný jabka. Vynesla jsem několikery nočníky a utřela jednu čůrácí kalamitu. Vyřešila ten den (zrovna dneska! Jak na sviňu!!!) už poněkolikátý se opakující konflikty začínající „To je moje!“ „Ne, to je moje!!!“ „Dej mi to!!!“ a končící levym hákem, judo sekem, takedownem a ostrejma kladívkama.

Už to ve mně bublalo dost viditelně. Obtloustlej mužíček už nebyl spokojenej ani trochu. Barnabáš se válel vzteky na zemi a já se snažila něco vysvětlit Fínce. Ta na mě vůbec nekoukala, takže jsem si znakovala v podstatě do vzduchu, jen tak, pro sebe.

Hoří

V tu chvíli ve mně něco ruplo. Buddhu zahalilo neprostupný rudo. Věděla jsem, že musim pryč. Dřív, než se něco stane. Nechala jsem děti dětma a běžela se schovat do pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře. Ty během vteřiny obšancoval Barnabáš a začal do nich tlouct pěstma: „Mlíko, mááámo, mlíííko!!!“ Řvala jsem na něj přes ty dveře, ať mě nechaj chvíli bejt. Ale bylo mi to prd platný. Barnabášova mléčná mantra neutichala, spíš nabírala na intenzitě.

Zvol ideálního protivníka

Vzala jsem za kliku a proskenovala okolí. Moje integrovaná mateřská termovize zaregistrovala malou, rudou, uplakanou postavičku. „Tohle ne, to je živý!“ Človíčka jsem tam nechala stát a běžela jsem dál. V obýváku jsem narazila na skříňku. Bytelnou. Velmi sympaticky se tvářící. Rovnocennej protivník. Přesně to, co jsem hledala. A tak jsem do ní kopla. Pak ještě jednou. A ještě jednou. Zastavila mě až nepříjemná bolest v noze.

Z ruda do zenu

A najednou bylo rudo pryč. Vypařilo se. Z mlhy bolesti pumpovaný v pravidelnejch vlnách z mojí nohy se opět vynořil spokojeně se usmívající Buddha.

V klidu jsem si sedla do křesla, z mrazáku vytáhla pytlík s mraženym ovocem, jako efektivní chlazení pro tenhle typ zranění, a zbytek odpoledne jsme strávili bezpečnym čtenim pohádek.

I Buddha vidí rudě

Holt ke katarzi se někdy dospěje až přes kýbl hnusu, kterej ze sebe musíte dostat. A každej Buddha občas vidí rudě.