Éterická víla? Já? Do toho jsem měla vždycky dost daleko. Jemnost, něha a elegance pro mě byly prázdný pojmy, který jsem si tak maximálně přečetla někde v knížkách.
Chovat se na tepláky
Jako malá jsem se dle slov mý maminky chovala spíš „na tepláky“. Aspoň tak mi to bylo vysvětleno, když jsem s rozbitýma kolenama přišla s tim, že „chci suknyy“. Lezla jsem po stromech, měla jsem svou sbírku mečů a vrhacích zbraní (Xenin šakram vyrobenej z rámečku od svatýho obrázku byl legendární. A jak ten lítal, panečku!!!), hrála jsem si na Bonda, válela se v blátě, prala jsem se a lámala si končetiny. Obojí úspěšně. Tenkrát ve školce jsem sice skončila se zlomenou prackou, ale vyhrála jsem. Ten kluk byl na lopatkách. Přitom jsem úspěšně mátla okolí, protože jsem byla celkem roztomilá holčička s dlouhýma vlasama a velkýma hnědýma očima.
Princeznou ne, kosmounatem!
Když se později holky hádaly, která z nich bude při hře na řecký bohy Afrodita, já si s klidem zabrala Poseidona. Jako Afrodita dobrá, ale nemá trojzubec a neovládá Krakena. Růžový barvě jsem přišla na chuť teprve nedávno, dřív bych vám jí omlátila o hlavu. A co se princezen týká, odpor k nim jsem vyloženě neměla, ale radši bych samu sebe viděla jako kosmonauta nebo požárníka.
Hubatej bas
Táta mi kdysi řekl, že jsem docela hezká holka…dokud neotevřu pusu. A měl pravdu. Byla jsem hubatá, později i sprostá, s hlasem hlubším než mý spolužáci (před i po mutaci). Když se mě na hudebce ptali, jakej mám typ hlasu, hrdě jsem odpovídala, že bas. O pár let později jsem v basový sekci sboru opravdu skončila.
Jemná jak pásovej traktor
Že to s mojí jemností nebude zas tak žhavý, postupně zaznamenali i všichni moji partneři. S jedním jsme trávili čas příjemně v pogu, další mě oslovoval Gurgurnice a můj muž dodnes tvrdí, že jsem něžná jak pásovej traktor. No…mohlo by bejt hůř. Furt lepší pásovej traktor než opar, ne?
Nejzářnějšim případem byla asi moje svatba. Tam jsem jako éterická víla skutečně vypadala. Dlouhý, splývavý, petrolejový šaty, jeřabiny ve vlasech (co na tom, že to byly dredy). Krása střídala nádheru. Než jsem řekla „ano“. Hlasem Jamese Earla Jonese.
Tohle a ještě mnoho dalšího s věkem nevymizelo. Jestli jste čekali nějaký dechberoucí obrat k jemnohmotně líbeznýmu ženství, tak jste si radši měli přečíst nějakou pohádku a neposlouchat tuhle pravdivou příhodu.
Jsem éterická, v*le
Nicméně už dvakrát během posledního půl roku jsem byla nazvaná vílou. Musela jsem si počkat. Na záchranáře z Motola a na pana z veletrhu, kterej víly maluje a byl moc nadšenej, že konečně vidí nějakou naživo. I vyfotit se se mnou musel. Trvalo to přes třicet let, ale dočkala jsem se. Takže jsem éterická, v*le.
A i když si ve skutečnosti nemyslim, že jsem víla, je hezký, když to o mně někdo řiká. A vás chci povzbudit! Jestli ve vás někdo vílu nevidí, je to třeba jen tim, že hledáte na blbejch místech. Určitě. Ta dřevěná palice pobitá bodcema, kterou máte v ruce, na to nemá žádnej vliv…
