Někdy se vracím ze schůzek, které mohly být jen e-mailem. V případě antologie Hlubiny města mám opačný problém. Všechny místní povídky by mohly být klidně i románem a já bych si je rozhodně moc ráda přečetla.
Znectili ji pěkně
Věděl, že když vstupuje do ringu se strachem, vždycky to zavání průserem.
(Dalibor Vácha – Česká mlátička)
Antologie mysteriózní a fantastické prózy vyšla letos, myslím, v dubnu. Doteď si vybavuji video ze křtu na Comic-conu. Kristýnu Sněgoňovou a její nadšený výraz: „A teď jí znectíme!“ i to, jak ji Libo-Wan z Nerdopolis následně zlil nějakým (sladkým!) nápojem, co zrovna obsahovala lednička v přednáškovém sále. Ono video se mi vrylo hluboko do mozku, jelikož jsem si živě představovala ty zahnědlé slepené listy, které jsou mou noční můrou už od doby, kdy se mi v aktovce vylila lahev s čajem. Nezapomenu. Nikdy.
Táborový deník
Chyběla mi teď o mnoho víc, než mě naplňovala, když jsem ji měl.
(Petr Stančík – Dutý septagon)
Já jsem se ke čtení dostala až teď (je smutné, když člověk přes neodkladné schůzky, které mohly být jen e-mailem, nemá čas na povídky, které by mohly být románem) a Hlubinami města si uzavřela prázdniny. Závěr léta mě pak nasměroval k tomu, co mi celá kniha připomíná. Letní tábory! Editorům Kristýně Sněgoňové a Lukášovi Vavrečkovi se podařilo sestavit letní tábor se zajímavou etapovkou, nahnat tam podobně laděný lidi a ve větru, dešti, zimě, nebo naopak nesmlouvavém slunci je nechat tahat dříví na topení, stavět latríny a hrát si. To vše proto, aby pak přes zimu měli na co vzpomínat.
Napiš úvod kámošovi
Někdy jí vadilo úplně všechno. Někdy byla k nesnesení. A já si stejně každej další den řek,
že to s ní budu zkoušet dál.
(Jan Štifter – Zavařovačky)
Hlubiny města jsou totiž dokonale soudružným celkem. Knížka, jíž napsala banda přátel po nočních hlídkách a pak je teda dva největší šprti přepsali doma na počítači, aby se zbavili hrubek, které světlo olejové lampy znamenitě skrylo. Můj dojem umocňují i úvody, které si k jednotlivým povídkám psali vzájemně sami autoři. Nebýt jednou povídkou z anonymního mnoha, ale být pevnou součástí týmu. Myslím, že je to cool, a za tu myšlenku a zpracování patří táborovým vedoucím Kristýně a Lukášovi velký dík.
Každé město má své…víte vy co? Rozepisovat se mi o „geniích a jiných locích“ měst se mi moc nechce. Ostatně najdete o tom zmínku ve všech těch úvodech. Sama bych k tomu nevypotila víc a jen bych se opakovala. Pojďme se tedy mrknout na jednotlivé povídky.
Mlátička a spánkové problémy
„Jdi s tím Freudem už doprdele, čiči! Někdy prostě komín není péro, ale jen posranej komín!“
(Pavel Renčín – Poslední brána)
Sport za první republiky je v lecčems velmi sympatický. Připomíná Rychlé šípy. Franta „česká mlátička“ Nekolný, kterého oživuje Dalibor Vácha ve stejnojmenné povídce, je toho důkazem a nic na tom nezmění ani pár amerických příšer navíc. Pavel Renčín kdysi zaplnil své sociální sítě poznatky o spánku. Po přečtení jeho Poslední brány už vím proč a tu důkladnou přípravu cením. Nejhorší noční můrou nemusí být to, co nás čeká ve snu, ale to, že vlastně nemůžeme pořádně spát.
Stíny minulosti a vlci přítomnosti
Matka rodu se zlobí. Matka rodu se velmi zlobí.
(Lukáš Vavrečka – Vlčice)
Zavařovačky Jana Štiftera jsou plný vzpomínek. Stíny našich blízkých se kolem nás míhají jako v černobílé grotesce. Občas se nás někdo dotkne a zase zmizí. Co do počtu magických a nadpřirozených motivů možná „nejobyčejnější“ povídka. Za obyčejnou by ji ale mohl považovat jen blázen. Za srdce chytá pěkně. Po přečtení Vlčice Lukáše Vavrečky si půjdete zkontrolovat svoje malíčky. No? Jak vypadají? Možná se i zamyslíte nad vztahem se svou matkou. Jestli vám někde začne prosakovat krev skrz zeď, za mnou s tím nechoďte.
Podzemí a melouchy
Ten člověk se usmíval jako někdo, kdo ve skutečnosti neví, jak úsměvy fungují, ale ze všech sil se je pokouší imitovat.
(Martin Paytok – Rutina)
U Dutého septagonu Petra Stančíka jsem s láskou zavzpomínala na jeho Mlýn na mumie. Já jsem teda fakt vděčná, že žiju nahoře, protože bych měla příšernou klaustrofobii. Jestli to máte podobně, dávejte si bacha na kominíky. Martin Paytok ukazuje taxikáře v jiném světle. Ne každý musí být nutně úchyl z Uberu, někdo prostě jen veze v blbý čas blbou osobu.
Teorie všeho pro dospělé
Něco hluboko ve mně se stále třáslo strachem a mělo pocit, že ztrácí pevnou půdu pod nohama.
(Veronika Fiedlerová – Zakantum)
Přemysl Krejčík nás vyveze do Krakova. Tam jsem byla naposledy před 15 lety. Všechny teorie, ať ty, které vymýšlíme od semínka, nebo je nabalujeme na zrnko pravdy, jsou nebezpečné. Nikdy nevíme, kdy se zhmotní a začnou nám ničit život. U Veroniky Fiedlerové jsem se nemohla zbavit dojmu, že prostě chtěla vytvořit Hotel Transylvania 2 (modří vědí) pro dospělé. Bez té vlezlé disco hudby. Ať už to bylo jakkoli, udělala mi tím radost.
Villanmille a Lamaris
„Nemůžeš čekat na někoho, kdo už nepřijde.“
(Lucie Lukačovičová – Splnit si sen)
Františka Vrbenská přišla s myšlenkou, zda skutečně můžeme opustit místo, se kterým jsme spjatí, a zda je smrt natolik definitivní, aby nás s naším městem dokázala rozdělit. Vilma Kadlečková je úkaz. Každá další věc je úplně jiná než cokoli, co jsem kdy četla. Možná i proto mi vždycky trochu trvá, než s tím textem sžiju a zažere se mi pod kůži. Dočkala jsem se ale i tady a Lamaris pořád hoří.
Lehat si do výkopů pro své milované
„Sice jsem ti říkal, že lhát by se mělo jen o důležitých věcech, ale zamlčet ti, že jsem vrah, co si tě vyhlédl za oběť, by mi přišlo neslušné.“
(Michaela Merglová – Špatný den)
Míša Merglová mi to dělá naschvál. Já to vím! Ví, že jsem matka, a útočí na moje slabá místa. Potvora. Ukápla mi slza. Děkuji. Dno výkopu Viléma Koubka si přečtěte, abyste naznali, že lehat si do výmolů, výkopů a jakýchkoliv děr je blbost, ať už to děláte se sebelepšími úmysly. Nedělejte to. Splnit si sen by chtěl každý (a nejen v Českých Budějovicích!). Pro své milované uděláme cokoli i zpřetrháme závoj mezi realitou a snem. Co všechno se pak ale může stát?
Rodina a Paddy je nejvíc
„Štěstí mám, ale šťastný nejsem.“
(Petr Stančík – Dutý septagon)
Rodina je nejvíc, nebo? Anna Bolavá ve Věcech, co neexistují, vykresluje, že mezi rodinou, do které se narodíme, a tou, jíž si tvoříme, může být propastný rozdíl. Kristýně už jsem to psala osobně. Její Pan Frýdek a slečna Místek mi ukázali dobu, kdy jsem řešila důležité věci a měla opravdový životní krize typu chodit s kamarádem ze třídy je fakt blbý a šetřit si na letenku do Austrálie, abych tam potkala Heatha Ledgera, je geniální nápad (to jsem kapitálně posrala mimochodem).
Přečtěte si Hlubiny města
Některý příběhy jsem slyšel stokrát, ale některý se vyloupnou jako vánoční dárek, zazáří a zase zhasnou, jsou jenom pro jednu chvíli.
(Jan Štifter – Zavařovačky)
Pokud jste tak ještě neučinili, přečtěte si Hlubiny města. Blížící se podzim je na to snad ještě lepší než léto. Možná se pak na své město budete koukat jinak. Možná taky ne. Bavit se ale budete určitě.
