Kristýna Sněgoňová je česká autorka sci-fi a fantasy a neskutečně sympatický člověk. Že je největší spisovatelka všech dob, může znít trochu nadneseně, rozhodně má ale slušně našlápnuto, aby jí jednou byla. A to nejen proto, že píše tak, jak by ženy podle veškerý logiky psát „neměly“. Hold our beers!
Já jsem se vás nezeptala, co ty Města?!
Světem v bouři skončila trilogie Města. Můžu říct, že mě to dost rozesmutnilo. Je to opravdu konec? Neplánuješ se tam vrátit?
Ale ano! Jednak proto, že mě ten svět moře moc baví, jednak proto, že spousta otázek zůstala nezodpovězená, i když já mám nezodpovězené otázky ráda, ale hlavně proto, že už při psaní Země v troskách jsem měla představu trilogie doplněné prequelem a sequelem. Ráda bych napsala příběh lidí, kteří zvedali města do oblak, i těch, kteří se zúčastnili posledního tažení proti zrůdám. Chci, aby v něm hlavní postavy trilogie poznaly spoustu příbuzných. A aby z toho občas neměly radost.
Narozdíl od postav se na všechny příbuzný těším a mám velkou radost! Vyvýšených měst, která měla chránit lidstvo před hrůzami povrchu, bylo několik. Blíže jsme se seznámili s německým, Visegrádem a Islandem. Proč zrovna tyhle tři?
O Lewenhartovi se mi zdálo ve snu. Byl to Němec, takže jsem začala německým městem, ale bližší je mi to doma. A možná i proto, odkud pocházím, pro mě širší „doma“ zahrnuje Česko, Slovensko a Polsko. Island mám pořád v cestovním plánu a navíc má všechny předpoklady stát se ve světě Měst tou zemí, která z katastrofy vyvázne téměř nedotčená. Přišlo mi to asi jako hezký kontrast.
S tím Islandem máš pravdu. Nedávno jsem četla knížku, která popisuje, jak na něj byla zavlečena španělská chřipka. Jedna blbá loď. Scénu ze Světa v bouři s Petturem a Isakem jsem měla před očima celou dobu. Přišlo mi, že popis života v jednotlivých městech moc hezky popisoval určitý národnostní stereotypy. Z čeho jsi při psaní vycházela? Čím ses inspirovala?
Ráda bych řekla, že jsem před každým dílem provedla důkladnou rešerši a modelování budoucnosti, ale to bych lhala. Měla jsem to zkrátka v hlavě a vypíchnout, co přesně inspirovalo co, je v tom chaosu nemožné. A co se Pettura a Isaka týče, byla to úplně první kapitola, kterou jsem ze Světa v bouři napsala 🙂
Ženy píšou, jak chtěj
V tvojí sérii Města obzvlášť vnímám určitou nadstavbu nad žánrem. Velmi silný vcítění se do postav a pro mě určitá poetika uprostřed hnusu. Zároveň umíš být stejně drsná, akční i technicky přesná. Setkala ses někdy třeba s tím, že píšeš jako „holka“?
Za prvé, moc děkuji! Spousta žánrových knih obsahuje myšlenky hlubší než „vážná literatura“ a mně je líto, že si toho čtenář pod senzačním nánosem monster, krve a kouzel občas nevšimne. Sem tam tu bublinu předpokladu, že co je žánrové, je jen lehké čtení, někdo propíchne, ale je škoda, že když se to stane, upozorňuje se na to jako na něco neobvyklého.
Za druhé, stereotypy mě provází už od Rusalky. Dodnes si vzpomínám, jak jeden kolega při čtení Zřídel odhalil, že jsem jen konstrukt, za kterým se skrývá mužský autor, protože ženy „takhle“ nepíšou. Jiní zase tvrdili, že paní se dvěma dětmi nemůže psát sérii s Františkem Kotletou. Podle toho soudím, že jsem ještě v roce 2019 trpěla nadprodukcí testosteronu, ale v roce 2020 ho ze mě vysály děti.
To mi připomíná Alice Sheldonovou, která vydávala pod mužským pseudonymem. U jejích děl taky nikdo nevěřil, že by je mohla psát žena. Těší mě, že veškerý konstrukty o „mužským“ a „ženským“ psaní, který máme v hlavě, se pomalu hroutěj a vlastně mě ani nepřekvapuje, že je rozbíjíš ty. Mám otázku na Céčka. Co tě přivedlo k tomu, že jsou tak geniálně hnusný, jak jsou?
Jsem ráda, že je v žánrové literatuře dost autorek, které to stále ještě se objevující nastavení „ženské píšou jen červenou knihovnu“ cupovaly už od první knihy. Jednou po něm snad zůstane jen pachuť a nebude nikdo, kdo by prohlašoval „ani bych nepoznal, že to napsala holka“, stejně jako postupně zmizí ti, kteří se diví, že je česká fantastika stejně dobrá a často lepší než ta zahraniční. A teď zase trochu stereotypně – za geniálně hnusná céčka může možná moje hrůza z pavouků. Nechápu, jak je možné, že něco tak malého dokáže člověku nad hlavou tak znepokojivě šmrdlat nožičkami.
Padouch, nebo hrdina?
Zvlášť když to něco pak může nabývat i ne tak docela malých rozměrů. Cvak. Kterou postavu ze série máš nejradši a proč?
Překvapili mě Komorowski a Anneliese. Ještě v polovině Země v troskách jsem nečekala, že na sebe vůbec narazí, a v polovině Světa v bouři už mi připadalo nemožné, aby to bylo jinak. Líbí se mi cesta, kterou každý zvlášť ušli, a dává mi smysl, že je dovedla do stejného cíle. Krom nich mě baví všechny postavy s potenciálem stát se velkými, které ale skončily jinak, než si zasloužily, nebo dřív, než mohly ukázat, co v nich opravdu je. Taková Sieglinde a její podvratná činnost v císařství musely být husté.
Komorowski. Jedna z mých platonických lásek. U Anneliese zase miluju její vývoj. Sieglinde je skvěle rozporuplná postava a moc mě bavila v kontrastu právě s Lewenhartem. Ještě co se postav týká, považuju tě za spisovatelku, která s nimi umí naprosto dokonale pracovat. I když se některá objeví jen na pár stránek, už má mý sympatie. „Ne, vrať se mi!“ Jak dáváš dohromady jejich životy a příběhy? Jsou některé podle skutečných osob?
Jen ústřední mužské postavy Měst. A všechny jsou vlastně psané podle jedné osoby, což je vtipné, když si člověk uvědomí, jak rozdílné jsou. Obecně nechci psát podle skutečných lidí, krypticky je vkládat do příběhu, nebo používat jejich jména. Chci, aby světy v mé hlavě zůstaly jen těch, kteří v nich žijí.
Rozumím. Keep your head safe! Která postava se ti naopak ze všech tvých knih psala nejhůř?
Žádná se mi nepsala špatně, ale nejkomplikovanější byl Dominik Stolbenko. Je to zoufalá postava, která se musí snažit, aby vůbec dosáhla na post antihrdiny. Jenže sledovat, jak se někdo takový potácí od neúspěchu k selhání, často (ne)vědomě ubližuje lidem a je v mnoha ohledech zmrd, není úplně snadné a napsat ho tak, aby zmrdem zůstal, ale lidé pořád chtěli číst o tom, jak se snaží jím zas tak moc nebýt, bylo těžší než napsat sympaťáka Komorowského.
Obskurní koníčky
Jak se ti žije jako spisovatelce? Vnímáš nějaký strukturální problémy, třeba v souvislosti s tím, že máš dvě malé děti, což by spisovatel muž pravděpodobně řešit nemusel?
Podržím se slova „pravděpodobně“, přestože si myslím, že to souvisí s většinovým vnímáním role matky ve společnosti – „psaní“ část mého okolí vnímala jako obskurní zábavu, kterou provozuji na úkor své rodiny, přestože jsem pracovala, starala se o děti a psala po nocích, až do chvíle, kdy mě to začalo živit. I když mě manžel podporoval, bylo to frustrující období, jako by mi tolerovali podivného koníčka, o kterém se mezi slušnými lidmi nemluví, aspoň tedy dokud jsem v mezičase stihla upéct bábovku na neděli a v sušičce se mi nehromadilo prádlo. I teď mám občas pocit, jako by mezi mnou a částí lidí byl filtr měnící realitu, takže když řeknu, že se živím psaním, nebo že pracuji z domu, slyší „jsem na rodičovské dovolené“ nebo „mám bohatého muže“.
Líbí se mi, jak vtipně to dokážeš popsat, i když sama moc dobře vím, jak strašný to někdy je. To, že můj muž vzal děti ven, abych „mohla“ pracovat, bylo částí mých známých dlouho považováno jako můj velký prohřešek proti lidskosti, a to z toho byl i slušný příjem. Vnímám, že když jsi matka a ještě u toho pracuješ, je to vždycky svýho druhu obskurní koníček. I když je to úplně blbej a vlastně nefér dotaz, zeptat jsem se musela a upřímně se moc těším na dobu, kdy takový dotazy nebudou potřeba, případně budou stejnou měrou sypány i na muže.
Mám pocit, že fantasy/sci-fi komunita je obecně celkem tolerantní, ale setkáváš se s hejty? Bylo ti vyčítáno něco, co tě zaskočilo? Podělíš se?
Bohudíky mi hejtři nepíšou a spokojují se patrně s pomluvami za zády. Jsem poměrně opatrná na sociálních sítích a prozíravá v přístupu k hodnocením knih na internetu. Co se týče výčitek, není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, i když bych ráda. Ale po tom, co jsem na nějaké databázi narazila na dva komentáře za sebou, přičemž jeden si stěžoval, že příběh neprohlubuji a dělám jen humory, a druhý že je příběh hrozně vážný a není v něm žádný vtip, jsem to vzdala.
To kyselo je moc kyselý. A Kristýna Sněgoňová opět projevila až přehnanou míru Sněgoňovitosti! Jaký je tvůj největší zdroj inspirace?
Život! Netflix! Sny! Nevím!
Přesně v tomhle pořadí!:-D A co ti pomáhá při psaní? Máš nějaký konkrétní rituály?
Ani ne, i když jsem se o ně mnohokrát pokoušela. Jako že jsem si vyklidila psací stůl, abych mohla psát jen u něj, nachystala zelené čaje, abych si je u psaní pila, koupila si WoodWick svíčku, aby mě psaním provázelo příjemné praskání… A nakonec svoje příběhy stejně píšu v posteli s hrnkem cukru rozpuštěného v mléce se lžičkou instantní kávy a tenhle rozhovor zkroucená v autobuse do Prahy s taškou na klíně a cizím loktem v žebrech.
To mi povídej. Já to tady sepisuju za velmi zneklidňujících zvuků ozývajících se z koupelny. Dokončila jsi teď postapo a píšeš space operu s Františkem Kotletou. Jsi optimistická ohledně budoucnosti? Myslíš, že jako lidstvo máme šanci?
S tím, co všechno už máme za sebou, nejspíš ano. Myslím, že jsme neskutečně přizpůsobiví a lační života. Což ale neznamená ani to, že to s námi dopadne dobře, ani to, že si to jako druh zasloužíme. A na ty zvuky z koupelny pozor. Určitě to bude pavouk!
Nestraš! Čím budeš, až budeš velká?
Slečnou Marplovou. Budu žít v malé vesnici, vyšetřovat zločiny a budu jemná a půvabná a nikdy si na nákup nevezmu kroksy, ani když mi otečou nohy.
Tak já se jako Jessica Fletcherová někdy stavím. Děkuju za rozhovor. Splnila jsi mi sen. Ať ti to píše!
Budu se snažit a těšit na viděnou za třicet let v mé malé vesnici. Mám takové podezření, že budeme doslova smrtící kombo. Děkuji pěkně 🙂
Fantastická Kristýna Sněgoňová a kde ji najít
Všechny knihy Kristýny Sněgoňové vydává nakladatelství Epocha. Už brzy se dočkáme dalšího dílu ze série Legie snázvem Mrtvá schránka. Rozšiřte si obzory a doplňte vzdělání zde:
