Kronika královraha je laskomná záležitost. Nemám pro to lepší výraz. Nejenže je to po dlouhý době kniha správný velikosti (prozatímní dva díly dohromady čítají zhruba 1500 stran), ale vyšel mi i perfektní timing na začátku léta. Období, kdy se čas zhluboka nadechne, na chvíli zastaví a může se stát cokoliv.
Starý dobrý časy
Podobný pocity jsem zažívala u prvního čtení Zaklínače, povídek a textů Míly Lince (na Krajinu po bitvě jsem znovu narazila nedávno a je to tam pořád), nebo Božích bojovníků. Pocit návratu do starých dobrých časů, u kterých nikoho nezajímá, že byly víc starý než dobrý. Obraz světa byl příšerná mazanice tehdy i teď, jen se to v tom zlatým rámu nějak líp snáší.
Nebylo by to lepší s hudbou?
Rothfusse jsem potkala prvně při čtení Hudby ticha, ke který jsem se dostala někdy po narození Fínky. Zasáhla mě přímo na komoru. Byla jsem lačná po příbězích podivných holčiček, ke kterým osud nebyl zrovna dvakrát milostiv, ale ony se přesto nevzdávaj.
Ticho!
Podobnost se Žofií a Serafínou byla možná čistě náhodná, ale šla až na dřeň. A to se přitom jednalo „jen“ o vedlejší uličku hlavního příběhu. To já totiž umím. Nebrat to po hlavní, ale vzít to oklikou delší, ale za to horší cestou přes doky.
Kronika královraha je baculka
Jméno větru i Strach moudrého muže jsou velmi chutný bichle, na který se mi sbíhaly sliny, už když mě příjemně tížily v tašce. Obě knihy posunujou relativitu tloušťky knih na úplně jinou úroveň. Můžeš mít outloně, kterýho vecpeš i do mikrokabelky, a prát se s ním týdny. A pak můžeš mít baculku, která ti sice láme zápěstí, ale schroustáš jí v řádu dní.
Jen takovej pocit…
Kdybych měla říct, co mě na Kronice královraha tak rozsekalo, asi bych po „víš, to máš tak…“ zmlkla a tupě zírala. Prostě nevím. Je to spíš pocit, než logickej argument. Jako teplo táborovýho ohně kočovný společnosti, kde máš svý místo, kde jsi doma, kam patříš, ačkoliv jsi furt na cestách.
…nebo všechno dohromady
Jako zaprášená láhev na nejzazší polici, jejíž obsah krásně hřeje, i když vyvolává bolestný vzpomínky. Nebo uschlý svazek květin, na který se nesahá, protože by se mohl rozdrolit na prach a zničit to poslední, co nám zbylo. Nebo zoufalost chlapce opuštěného ze dne na den v celým širým světě. Nebo zvuk loutny ve ztichlým sále, který nás nutí tančit, smát se i plakat…nebo všechno dohromady.
Nuda? Leda h*vno
V knize jsem se na první přečtení zamilovala do hudebních pasáží. Naposled jsem je takhle dobře napsaný četla u Serafíny. Části, kde se relativně neděje nic, jen tam někdo preluduje. Příšerná nuda? Ale běž! Kvothemu nebudeme nikdy tak blízko, jako když mu skrze rozvibrovaný struny hledíme až na dno duše.
Lepší než rodičovský příručky…
Jméno větru předčilo většinu příruček o rodičovství: „Člověka unaví, když s ním každý jedná jako s dítětem, i když jím zrovna náhodou je.“ Nebo „Věděl jsem, že je to dobrá rada, a nedbal jsem na ni.“
…i knihy osobního rozvoje
Troufnu si tvrdit, že i řadu seberozvojových knih: „Mé největší úspěchy vycházely z rozhodnutí, která jsem učinil, když jsem myslet přestal a prostě udělal, co mi připadalo správné.“ No, možná všechny. Fantasy je prostě hrubě podceňovaný žánr.
My všichni jsme Kvothe
Kvothe není úplně vzor, ke kterýmu bychom vzhlíželi. Mirek Dušín se nekoná. Občas je pěkně protivnej patron (budiž mu ke cti, že ve scéně, kdy bych ho nejradši kopla do hlavy, z něj mluvil boží šedý popel). A přitom je nám tak zatraceně blízko. Možná jsme totiž všichni tak trochu Kvothe.
Děláme to nejlepší, co můžeme. Občas vítězíme, občas tápeme a někdy ztratíme úplně všechno. Někdy máme pocit, že už nám nezůstalo vůbec nic. Že za námi v tom prachu leží tak obrovský kus nás samých, že už nemůžeme dál.
Mít se rád…
V tom za mě tkví největší poselství celý knihy. Když můžeme mít rádi Kvotheho se všemi jeho chybami, můžeme mít rádi i sebe. Odpustit si. Protože pořád jsme jen děti, který vzhlížejí ke hvězdám a občas zapomenou, že těch stébel, co nám brání ve výhledu, je až příliš.
…navzdory
Protože láska koneckonců není o zásluhách. Milovat protože je strašně jednoduchý, ale milovat navzdory? To už je kumšt.
Něco udělat můžu…
Není v mých silách přečíst všechny knihy Archivu, naučit se všechny písně Edemských Ruhů ani se naučit jména všech věcí, ale Kroniku královraha si zapamatovat můžu. Zapamatovat si ji a vytáhnout z knihovny pokaždý, když bude třeba .
