Měla jsem možnost přečíst si Láska, smrt a všechno zlý mezi prvními. Dostala jsem tak příležitost přehodnotit svůj postoj k hororům (Kláro, nečti to!) i ke strachu obecně. Martin Paytok je možná tichá voda, ale rozhodně o něm ještě uslyšíme.
Horory obecně moc nečtu. Nerada se totiž bojím. Nesnáším, když se mnou něco a někdo manipuluje, a k tomu stavy, kdy radši nejdu na záchod, protože je noc a chodba tam je dlouhá a tmavá, rozhodně patří. S Martinem možná hororům přijdu na chuť. Aspoň těm dobře napsaným.
V temných stínech se totiž často skrývají části nás samých. Nepochopené, nenáviděné a zatracované kusy naší duše, které mají konečně ve všech těch bubácích, strašidlech a démonech možnost byt vidět…a možná i být přijaty?
Středa 14.2. První dojmy
Od té doby uplynulo hodně vody. Možná i celejch třináct hodin.
Knížka na první pohled upoutá krásnými ilustracemi. Grafický majstrštyk, který bych si snad i vystavila doma v podobě velkého printu, kdyby to pak mě a mé děti neděsilo. Takhle to radši nechám hezky bezpečně zavřené v knize. Jistota je jistota.
Po úvodu se mi chce také třepnout do drdolu Kateřinu a zároveň obejmout všechny děti, co se kdy něčeho bály a musely někomu dokazovat, že ne. Často za cenu velkých osobních ztrát i toho, že už nebyly pány svého močového měchýře. K tomu všemu ještě viktoriánské sídlo uprostřed Krkonoš a sníh. Skoro jako o Vánocích. To půjde.
Čtvrtek 15.2. Začíná přituhovat
Možná proto radši utíkal do knížek. Tam lidi řešej opravdový problémy jako příšery a vlkodlak. Ne houby.
Jsem ráda, že jsem na správné straně knihy. Venku a ne uvnitř. Z mojí pozice je to viktoriánské sídlo ještě pořád trochu romantické, nejen děsivé. Taky se nám to tady začíná pěkně scházet. Osazenstvo připomíná sraz anonymních vrahounů a besídku zvláštní školy. Každý s vlastním tajemstvím a pochroumaným příběhem, jehož polámané zoubky zapadají do nevyhnutelného soukolí, co se jistojistě točí k průseru.
Do toho nám tam lítá malý kluk s příručkou o strašidlech, který ty potvory sám nadšeně vyhledává. Proč proboha? Někde si kecni na zadek, koukej do zdi, počítej ovečky…Já nevím! Dospělí ti stejně nebudou věřit. Dospělí totiž nikdy nevěří.
Pátek 16.2. Měla jsem si před spaním dojít na záchod
Veškeré její odhodlání se roztékalo jako kopeček zmrzliny upuštěný na rozpálený chodník a otěže přebíraly instinkty, jimž nezáleželo na něčem tak banálním jako ochotě pomoct, sebeúctě nebo logickém uvažování.
Noční můry jsou v lecčems fajn. V tom nejlepším se z nich probudíte. Těsně předtím, než se při pádu roztříštíte o dlažbu, trhnete nohou a jste vzhůru. Než vás sežerou vlci, vzbudíte se. Vlastním křikem, zpocený, u sebe v posteli. U Paytoka nikoliv. V tom nejlepším vám ještě přidá. A probudit se nelze. Můžete tu knihu jen zahodit nebo spálit, ale to byste se nedozvěděli jak to celé skončí!
Na Láska, smrt a všechno zlý je nakonec nejlepší paleta strachů, kterou kniha dokázala načrtnout. Jsou totiž různé druhy strachů. Od těch lehkých, které se mohou stát naším kompasem a provázet nás džunglí každodenních okolností bez ztráty hlavy či věnečku. Přes ty, co ochromují, donutí naši mysl zamrznout a předstírat, že jsme mrtví a vlastně tam vůbec nejsme. Zabte mě, sežerte mě, roztrhejte mě, hlavně ať se na to nemusím koukat a nic cítit. Až po obří, takřka nepřekonatelné, které v nás uvnitř něco zlomí. Buď povstaneme a s odhodláním se prodereme přes všechny hrůzy zpátky ke světlu, nebo padneme. Všem nám přeji, abychom se pokaždé zdárně dostali k „jsem posraná až za ušima, ale tady nechcípnu!“.
Horory jako terapie
Jenže v tom je celej fór, že jo? Důležitý události člověk vždycky pozná, až když pominou.
Horory můžou být děsivé. A taky jsou. Ať tam ale čeká cokoliv, nejvíc ublížit nám může zase jenom člověk a lidská nenávist. Možná, když budeme číst víc hororů, dokážeme líp chápat, že zlo se ukrývá v každém z nás a že to, co na první pohled vypadá jako monstrum, tak možná skutečně jenom vypadá.
Každopádně jsem byla velmi ráda, že jsem si po týdnu opět mohla v noci v klidu dojít na záchod, aniž bych se musela ohlížet. Příjemnou zábavu.
