Metro 2034 nás opět zatáhne do spletitejch tunelů pod Moskvou – posledního útočiště těch, co přežili jadernou katastrofu.
Všichni mě varovali, že budu zklamaná. A musím říct, že…se tak nestalo.
Prokletá šedá trasa
Děj se přesunuje ze severovýchodu na jihozápad. K jižnímu cípu trasy Serpuchovsko-Timirjazevskaja. Zase ta prokletá trasa. Pamatujete na krysí horror, kterýmu jen tak tak unikl malej Arťomko? Tak na jihu neni o moc líp.
Stanice Sevastopolská je odkázaná jen sama na sebe. Přímo uprostřed pekla. Nestvůry po ní jdou jak slepice po flusu. Je nutný ji udržet, protože největší vodní elektrárna v metru. Místní bojovníci jsou drsný až na půdu, ale zásoba patron se tenčí, množství antibiotik klesá a poslední ozbrojená karavana se nevrátila…
Romance s cvakánim Geigerova přístroje
Čekala jsem, kdo v sedle vystřídá Arťoma. Toho jsem se bála nejvíc. Jak nemám sympatický postavy, tak mě na příběh neutáhne. A byla jsem příjemně překvapená.
Spojnicí všeho je Homér, vl. jm. Nikolaj Ivanovič, stárnoucí pamětník bejvalý krásy a velikosti metra. Tuší, že času mu už moc nezbejvá a chce podniknout poslední velkou věc.
Schizofrenní Hunter, požíranej vnitřníma démonama („nazdar, kámo, cos dělal celou tu dobu?“) pomalu přestává ovládat svojí touhu po krvi. Odpudivost jeho zjizvenýho obličeje si s jeho charakterem příliš nezadá.
A nakonec Saša. Dívka, co většinu života strávila živořenim ve vyhnanství a čekala na smrt. Z pomyslnýho bezpečí jediný odřízlý stanice je vržena do Velkýho metra, kde její naivita je tim nejmenšim zlem, co jí tam venku čeká.
Metro 2034 – druhej díl je vždycky s*ačka?
Přestože jsem byla zrazovaná, a tudíž jsem mnoho nečekala, kniha mě bavila stejně jako jednička. Několik dnů jí zákonitě patřila první i poslední myšlenka dne.
Její všudypřítomná bezútěšnost a stísněnost (atmošku nasaj z fotek skvělý fotografky Agience), sem tam rozčísnutá filozofickou úvahou nad smyslem lidský existence, je nebezpečnou kombinací, kterou prostě můžu. Nevím, jak vy, ale já byla rozhodně spokojená a určitě dám šanci i trojce.
P.S. Temnota dávkovaná po lžičkách neškodí v jakýmkoliv množství, žeano.
Další díly:
Metro 2033 – droga návykovější než dur
Metro 2035 aneb moskevská podzemka do třetice všeho postapokalyptickýho
Čau. Jsem Klára a jsem tak trochu mimozemšťan. Přicházím v míru.
Píšu blog Spocklidem – moje životní průsery a life-hacky: jak se zvednout, když ti život dá přes hubu, jak k sobě být laskavej a být v pohodě s tím, že občas v pohodě nejsi.
P.S. Bacha na popkulturní odkazy! Nerdský kořeny nezapřu. Navíc mám neslyšící dceru a to je občas slušný sci-fi. Více zde.
