Minulej tejden mi umřela babička. Odešla ve spánku, nenápadně, více méně bezbolestně. Přestože mě už delší dobu nepoznávala, celkem to se mnou zamávalo. Neni to až tak divný. Měla jsem skvělou babičku.
Stařenka i Bábi
Kdyby o ní věděl Terry Pratchett, v horách Beraní hlavy by nejspíš bylo o čarodějku míň. Bohatě by si tam vystačili jen s jednou. Moje babička totiž byla dokonalou kombinací Stařenky Oggový a Bábi Zlopočasný.
Stařenka Křečková
Babička stejně jako Stařenka byla ráda ve společnosti a nikdy nezkazila žádnou srandu. Za ta léta (byla dvakrát vdaná) si vybudovala solidní klan vnoučat i pravnoučat, pro který měla vždycky přichystanou jak náruč, tak nějaký dobroty.
Fajfku, kterou Stařenka neodkládala snad ani na noc, teda neměla. Ale udržovala si řadu jinejch chlapskej zábav. Jezdila na motorce. Jako jediná ženská uměla u táboráku zahrát na kytaru i tahací harmoniku.
Měla pochopení pro různý lidský problémy. Starala se o zdravotně postižený a vždycky hrdě vyprávěla, jak se na ní její „holky“ těšej.
Našemu zubaři se prý po ní bude obzvlášt stejskat. Vždycky, když přišla, měla připravenej nějakej vtip. Jeden z posledních byl:
„Jakej je rozdíl mezi důchodcem a koněm? Kůň žere obrok, důchodce obden.“
Iveta Zlopočasná
Paradoxně měla řadu shodnejch rysů i s Esme Zlopočasnou. Celej život byla pořádnej generál. Tvrdá na sebe i na ostatní. Takovej ten přísnej mentorskej typ, kterej vás klidně kousne za ucho, abyste už příště do žádný pasti nevlezli.
Byla pracant a dříč. O sebe a svojí rodinu se vždycky dokázala postarat. I v době, kdy na to byla úplně sama. Nic pro ní nebylo příliš složitý nebo náročný, aby to vzdala.
Shodně s Bábi měla ráda svůj prostor a bejvala ráda sama. A stejně jako ona dokázala bejt pěkně protivná, štiplavá a ironická.
Veselý historky ze zákulisí
Babička milovala zpěv. Jeden čas zpívala i ve sboru. Měla perfektní hudební sluch. Často nám říkala: „Zpíváš hezky, ale dlouho.“
Utahovali jsme si z ní, že by člověku odpustila cokoliv, jen kdyby měl pěkný zuby a uměl zpívat dvojhlasně.
Její historky byly nezapomenutelný. Vyprávěla nám, jak jednomu kloučkovi ve třídě (babička dlouho učila) řekla: „Víš co, vlez mi na záda.“ Chlapeček šel a na ty záda jí fakt vlez.
Jednou šla ven v dešti. Svojí trvalou, na kterou byla háklivá, měla pečlivě schovanou pod pytlíkem. Kluci na zastávce se jí smáli. Nedivim se. Bláznivá stará ženská s pytlíkem na hlavě. Přišla k nim, plácla je po rameni: „Vole, to je sázka.“ Kluci hned sklapli: „Tě žeru, babo!“
Gang knihomolů
Babička ráda četla. Vždycky. Tuhle vášeň předala mý mámě a ta jí zase předala mně. První Pratchett, kterej nebyl půjčenej z knihovny, ale byl opravdicky můj, byl od ní. Moji milovaný hoši z Noční hlídky „Muži ve zbrani“ byly od tý doby přežvejkaný už asi desetkrát.
Babička vždycky veršovala. Každý přání k čemukoliv bylo ve verších. Dá se říct, že stála na začátku mý psací dráhy. Ve třinácti jsem napsala svojí první vážnou básničku. Babička si jí přečetla a řekla, že už nikdy nic nenapíše. A to vás k*rva nakopne!
Jestli neumřeli, tak v nich žije dodnes
Mrzelo mě, že jsem nemohla bejt v nemocnici s ní. Nepoznala by mě, ale i tak je fajn na to nebejt sám. Mít tam někoho, kdo je v tom s váma a je na vás milej.
Slíbila jsem jí, že minimálně na pohřeb dorazim. Všechny ty papíry, prohlášení a kontroly mi sice nedělaly úplně dobře, ale pro babičku jsem byla ochotná to podstoupit. Klidně bych si i poblila čelní sklo.
Na pohřbu se sešla naše nejužší rodina. Bylo to smutný, bylo to dojemný. Zjistili jsme ale, že babička nikam nezmizela. Rozhodně nikam daleko. Je nám všem zažraná pod kůží.
Veškerej náš humor, všechny naše blbý ironický poznámky. To, že si všechno děláme po svym. Naše láska ke knihám a hudbě. Koneckonců i tetino: „Páni policajti, vy jste takový hodný hoši, vy mi určitě poradíte…“
Babi, mám tě ráda. Nikdy nezapomenu ❤️❤️❤️
A co tvoje babička? Je taky takhle skvělá? Zkusíš jí dneska cinknout? Nebo byla? Tak si zavzpomínej. Babičky totiž nikdy opravdovsky nezmizej. Věříš mi?
