Odkaz protektorů aneb sláva vítězům a poraženým…naplivat

Odkaz protektorů přináší brilantní tečku za trampotama Centrálního impéria. Dobojováno jest.

Na úvod bych ráda podotkla, že s přibývajícími díly je čim dál těžší cokoliv psát, aniž bych vás nepraštila přes nos nějakym spoilerem. Tudíž přinášim jen zmatenej shluk nejrůznějších nálad a příchutí, který mi utkvěly. Kdo nečetl, tomu to neublíží. Kdo jo, pochopí.

Bez muziky ani laser

Odkaz protektorů lze vnímat jako obskurní výlet po všemožnejch hudebních stylech v impériu. Na Jamajce frčí reagge. Pořád. Akorát Marleyho široký rodinný okruh vystřídali roboti…s dredama.

Rigobert Nguema vás provede nejslavnějšíma muzikálama. Zatímco mechy z 85. pluku jsou kovaný v metalu.

Arun Sarkar, šéf Highlanders, co si dává kilt i přes skafandr, si neúnavně jede skotský lidovky. Tentokrát se konečně dočkáme i Aung Lang syne.

Pikantérie z natáčení

Toscano je nejen fešák, ale má i přirozenou autoritu a ví, jak si zjednat respekt. Efektně a účinně. Potvrdilo devět z deseti Ralgarů.

Omegy jsou fakt týpci. I po tolika letech. Kromě nejvýraznějšího Nguemy jdou kredity k babče Marion. Mezi výrobou bomby dohlídne, zda se všichni řádně nasvačili.

Roboty se to tu jen hemží. Vedle lehce úchylný dvojičky robotek pana Fostera Mizaki a Kaname (neni nad to střílet a řikat přitom „jeee“), je nejcharismatičtější Sean. S hlasem prvního představitele Bondovek si vás získá během deseti sekund. Pardon. To jsem trochu přehnala. Během pěti.

Silmani jsou takový živočišnější klonovači z Hvězdnejch válek. Maj rozkošný zoubky a vznešený, nezapamatovatelný jména. Matka s dítětem v náručí je pořád matka s dítětem v náručí. Napříč všema rasama.

A Hermes se konečně vrací domů. No jo, když nevíš, kam se vrtnout…

Chápu, že z toho nejste moudrý. Tak si to přečtěte. Pak pokecáme, jo? Těšim se.

Skrytý touhy

Stejně jako zbytek série i Odkaz protektorů vytáhne na povrch různý skrytý touhy. Mně třeba došlo, že jsem vlastně odjakživa chtěla bejt v loďstvu. Při každym střetu jsem nervózně podupávala nohou. Měla jsem nutkání řvát: „Pusťte mě na ně!“, zatímco bych vykopávala velící důstojníky z jejich křesel, abych nakonec zasedla k taktickýmu displeji a rozdávala rozkazy. Že byste mě aspoň nechali s mariňákama zajistit „pobřeží“?

Co jste odhalili vy?

Odkaz protektorů – borec na konec

Přátelé, kamarádi! Jsme na konci. Byla to zábava. Napínavej příběh a ždímačka na emoce. Od scifi bych to primárně ani nečekávala, hlavně, že to tam vybuchuje. Kotouč ale zkrátka vytváří skvělý charaktery, u kterejch je vlastně škoda, že existujou jenom na papíře. Možná by nám tu s nima bylo krapet líp.

Loučim se a zakončuju společnou cestu slovy J.H.K: