Začalo léto a s ním každoroční masáž, jak by mělo vypadat naše tělo, pokud se chceme někde svlíkat. Je to nevyhnutelný asi stejně jako posyp chodníků s počínajícími mrazíky. Zatímco posyp nám ale zachrání nejednu končetinu, marketing beach body nezachrání nic. Spíš nám nějakou tu končetinu zlomí, nebo možná dokonce i srdce.
Vstupní váha
„Pojď s námi zhubnout.“ „Ověřená dieta, co tě zbaví přebytečných kil.“ To už mají na každým koupáku před vstupem vedle metru na výšku dětí i váhu? Dobrý, vy jste prolezla, máte to za běžnou cenu. No, ale tady vás nepotěším. Pár kilo přebývá. Lehnout a deset kliků a k tomu dostanete přirážku 10% za to, že se na to budeme muset koukat.
Nedobře se na to díváš, Veverko!
Myslím, že s našimi těly, ať vypadají jakkoliv, není nic špatně. Všechna jsou úplně v pořádku. Problém je v tom, jak se na ně díváme. Těla „normálních“ lidí do médií prosakujou až posledních pár let. Dost často se to nesetká s přijetím. Někdy je tam i vyloženě odpor.
Blbej program
Chápu, že léta programování, kdy je člověk zvyklej se dívat jen na lidi určitejch proporcí a těm se pak ještě ideálně snažit vyrovnat, na nás zanechalo svojí daň. Je snadný sklouznout k nasranosti, že po nepříjemný šichtě v práci, se mám pak ještě v telce koukat na nedokonalý těla v reklamě. Jak mám u tohohle zapomenout na realitu?
Těla pod skenerem
Kult krásy může bejt stejně návykovej jako Netflix. Naučíš se na to koukat a pak už nemůžeš jinak. Pak ale pořád chodíme v kruhu. Zvykli jsme si dívat se na těla určitým způsobem, podle šablony. Kdykoliv se pak koukáme na běžný těla na ulici, máme to jak pod skenerem. Jakmile někde něco přebývá, nebo naopak chybí, na obrazovkách se nám rozsvítí červená a okamžitě si toho všimnem.
Je to vlastně strašně smutný, že naše úžasný evolucí takřka k dokonalosti dovedený těla scvrkáváme jen na prostý souhrn částí, který musí být nějak uspořádáný, jinak to není hezký. Ale ono je!
Příběh dává smysl…
Je to podobný jako koupit si skříň v IKEA, nebo v antiku. IKEA je super, nic proti Ikee (zdravím Ikeu!). Je to ale všechno jak přes kopírák. Zatímco v antiku má nábytek příběh. Všechen. Proto je tak zajímavej. Nikoho netrápí, že ten šuplíček se nedá úplně zavřít, když víme, že si do něj náš děda celoživotně ukládal nákresy. Má to smysl. Má to příběh. Stejně tak naše těla.
…a přináší respekt
Máme tendence se dívat na člověka bez nohy, že je na něm něco špatně. Skener pípá jak zběsilej a my nevíme, co si s tím počít. Pak vidíme týpka nebo typku, co se sotva valí a skener je téměř před vybuchnutím. Koukáme se jen na povrch a ten se nám nezdá. Vědět, jak ten člověk přišel o nohu a jak se učil znova chodit o holi, nebo s protézou, díváme se na něj jinak. Vědět, že ty druhý dva mají cukrovku a už se na to chtěli několikrát vykašlat, protože jim furt někdo říká, že jsou tlustý?
Každý má svůj příběh…
Naše těla vyprávějí příběhy. Každý kilo, každá jizva. Všechno, co chybí i přebývá. Každej máme jinej příběh. Ten svůj. Já mám třeba strie, celulitidu i jizvy. Po prvních dvou porodech jsem byla vyhublá jak smrtka. Člověk se nechce svlíkat do plavek, když má pocit, že je na něm něco špatně.
…proto jsme jedinečný
Je ale dobrý si uvědomit, že s námi není špatně vůbec nic. A že se nemusíme cpát do nějakých škatulí. Do jednoho ideálu krásy. Ideál neexistuje. Jsou jen příběhy.
Každý tělo je plážový tělo
Jediný funkční měřítko je, jak se ve svým těle cejtím. Je mi v něm dobře? Tak nemusím nic řešit. Každý tělo je plážový tělo. Obecně k němu totiž stačí dvě věci, mít tělo a jít na pláž. To dáš! Stačí se zvednout a připsat pod kůži pár dalších řádků. A co se skeneru týká, ten se dá vždycky zkalibrovat.
