Pragocalypsa. Kdo by to byl řekl, že konec světa nastane zrovna tady? V matičce Praze! Krom nejsilnější koncentrace magickejch siločar za to beztak může i metro (a nekoncentrovaná závist vůči němu). No, kdybych tušila, jak to tu jednou bude vypadat, hned bych si krás Sherwoodu a holubů na Václaváku víc vážila. Protože nikdy nevím, kdy o tyhle poslední výspy civilizace můžu přijít.
Na neřáda se Řádem
Apokalypsa není nahodilej jev, kterej se spustil v momentě, kdy nějakej neznaboh kopnul do plechovky od Coca-Coly, místo aby ji jak se patří vytřídil. Byla předpovězena už dávno. Právě z toho důvodu v hlavním městě operuje početná skupina lidí se speciálníma superschopnostma, která se na to už řadu staletí připravuje a snaží se prekérii zabránit. Vítejte v Řádu – seskupení řeholníků, který se datuje až k Rudolfovi II.
Takže tu máme na jedný straně nezvratnej osud, dimenzionální trhliny s potvorama, co z nich lezou, a skupinu vylepšenejch maníků na straně druhý. Šachovnice rozestavěna. Můžeme se do tý gamesy pustit. Táhni, osude!
Pragocalypsa na hřišti
Ze začátku mi chvíli trvalo, než jsem se zahryzla. Přišlo mi to jako poutavá, ale vlastně ničím nevybočující přehlídka pražskejch zákoutí v doprovodu veverky Zrzečky, naivní puberťačky a jednoho příšerně otravnýho chlapíka, kterýmu bych někdy ten jeho věčnej úsměv nejradši rozčísla. Tohle má být jediná alternativa k houpání dětí na houpačce, či dupání po legovejch kostkách? Asi si prostřelim hlavu.
Apokalyptická kolekce
Jak jsem se mýlila! Časem mi totiž figurky z apokalyptický kolekce přirostly k srdci. Když se sloupnul ten vcelku očekávanej staniol sexy zrzky s tajemstvím starším než hrad v Karpatech, Forresta Gumpa v mladším vydání v sukních a hláškujícího rádoby neodolatelnýho otrapy, zbyla jen čokoláda. Sladká a poctivá. Žádnej polskej šunt. Počáteční „ty hovado, co si o sobě vlastně myslíš?!“ se přetavilo v „šáhni mi na něj a useknu ti ruku“.
Já si ho asi vezmu
Nakonec jsme vzala na milost i Vyvyana. Je to sice občas pěkně nepříjemná osina v zadku, ale jakmile se s ní jednou sžiju, tak se jí bojím vytáhnout, aby mi neupadla celá prdel. Jako bonus jsme dospěla ke zjištění, že to, že se nemůžu rozhodnout, jestli mě Vyvyan s*re nebo ho miluju, je dost možná daný tím, že má stejnej styl humoru jako můj muž.
Granátový jabka a granáty
Celkem se nabízí srovnání s Renčínem a jeho trilogií městský války. I tam se na území Prahy vedle obyčejnejch smrtelníků vyskytuje dost podivná skvadra lidí snažící se zachránit, co jde. Srovnání je nabíledni, i když je to jak srovnávat granátový jabko s granátem. Tam, kde je Renčínova Praha poetická a lehce melancholická, je Urban celkem přímočařej a sarkastickej.
Symfonický No future
Je to jak poznat Prahu skrz koncert symfonickýho orchestru a skrz pogo v Modrý vopici. Symfoňák můžu, má svý kouzlo, ale ve Vopici si zas pravděpodobně vyhodím z kopejtka. Ač mě smyčce ve zvlášť epickejch pasážích dokážou dojmout k hrdinskejm slzám, když slyším Sex pistols chce se mi vstát a bejt No future s nima. Takže každej dle svýho gusta. Za mě je super si nevybírat a přečíst si obojí. Opakovaně.
Mládí v hajzlu
Přes počáteční pomalej rozjezd se zbytek četl jako po dračích výkalech. Ani jsem se nenadála a byla jsem na konci pátýho dílu. Navíc jsem si i nostalgicky zavzpomínala na mládí. Křivoklát a stopečky medoviny na prvním nádvoří za zběsilýho jekotu dud v posledním tažení, plus veškerej arzenál Vyvyanovejch metalovejch vykopávek v empétrojce…dejte mi někdo kapesník!
Kdo koho utáh‘?
Takže lidé, čtěte! Stejně jako „Utahraptor utáh traktor“, tak Pragocalypsa utáhne vás. A protože vypadáte přejetě, nebudu to dál rozmazávat.
