Věř a víra tvá tě uzdraví. Nebo to taky bude kapitální průser. Stejně jako v Práhu, kdysi známém stověžatém městě, ve kterém toho ale po válce mnoho nezůstalo. Až na ty předsudky, všeobecnou společenskou demenci a vykládání si slova i Slova po svém.
Práh(a) nás volá
Práh byla první knížka, kterou jsem četla po vleklých nachlazeních, horečkách a bacilech. Poté, co jsem nedokázala přečíst vůbec nic. V žáru bitev a stupňů navíc nad běžnou lidskou teplotou se zrodilo přátelství.
Nemůžu si pomoci, ale veškeré variace na téma „jak by vypadala Praha, kdyby…“ mám prostě ráda. Stejně mě bavil i Práh Petra Urbana (další postapo Praha v podání dalšího Urbana, malefik aby se v tom vyznal!). Ani mě nepřekvapilo, že náš P-town skončil zrovna ve Zlomu, protože tam vlastně vždycky patřil.
Tajemství huspeniny
Nepotřebuje světlo. Takovým, jako je on, temno nevadí.
Práh: Mezi půlnocí a ďáblem je jako aspik. Nemám ráda aspik. Je zvláštní, že mě napadlo zrovna tohle přirovnání. Příběh se před vámi klepe a natřásá. Vždy vám do zorného pole přihraje nějakou tajnou, doposud skrývanou přísadu, kterou pak zase odklepe pryč a zanechá s hořkým pocitem, zda ji ještě někdy uvidíte. Pořád se něco děje. Jakmile se příběhu někde dotkneme, vibrace v jeho zánětlivé hmotě způsobí povšechný pohyb a nezvratné změny. Aspik se třese a třese a nepřestává. Hegeš? Žít v Práhu je hegeš.
Klihovitý Kastner
Pokorné Slovo se pak tváří v tvář kruté a všemocné jsmevprdelní pravdě změní jan na změť hlásek bez významu. Na obyčejné prázdné slovo.
V podstatě jediná igredience, která všechno a všechny propojuje, ačkoliv by to do ní nikdo neřekl, je Štěpán Kastner. Štěpa, Štěp, floutek a tak trochu grázlík. Synek bohatého a mocného fotříka, který jako jeden z mála může užívat výhod Práhu. Dokonce i pravou kávu. Štěpána bych občas štěpla po čuni.
A nebo taky ne. Je nám všem tak trochu podobný. Chtěli bychom být hrdinové a dělat věci správně, ale pak se to vždycky podělá. Je těžké zachovat si rovnou páteř ve světě, ve kterém spravedlnost a čest jsou jen další vyprázdněná slova a obratle vám vytvrzuje jen slepě udržovaná víra v…v co vlastně? Přesto tenhle aspik drží pohromadě právě Štěpán a kdo ví? Třeba ještě překvapí.
Budoucnost v hracích kartách
Knížka mi celou dobu trochu iracionálně připomínala Citadelu. Tuhle karetní hru miluju. Intriky a úžasné ilustrace. Za krásným pozlátkem paláců, tržišť a zámečků se skrývá špína a hlad žalářů a chudobinců. Štěstí bohatých kupců a uzurpátorů je vykoupené utrpením mnoha zavšivených chudáků živořících v zaplivaných uličkách. Jestli je tohle budoucnost Prahy, potěš koště. Asi nejvyšší čas přehodnotit naše chování a přestat se chovat jako idioti.
Být prokletím
Pro mnohé nejsou víc než nádor, který lze vyříznout z jinak dokonalé tváře lidstva.
Velmi důležitou myšlenkou je pak rozdělení společnosti. Na ty lepší a horší. Kolikrát už to tady bylo. A kolikrát to tady ještě bude. Znovu. Poučíme se někdy? Malefici jsou lidé s obávaným onemocněním Mal-3, které jim vedle nejrůznějších „schopností“ poskytuje především naprosté sociální vyloučení, lustrace a štempl vyděděnců. Ve městě ovládaném ztraceným a znovu nalezeným Slovem a tvrdou rukou Evangelií jsou prokletím. Ti, po kterých se dlouho šlape, se buď vzdají, nebo vybublají na povrch. V aspiku bude ještě rušno.
V maleficích jsem se hodně viděla. Ve světě patřícím zdravým, kde se významně tlačí na výkon, na to, jak jsme dobří a co všechno zvládáme, je být nemocný a nezvládat vůbec nic dost velké prokletí. Má to ale i své výhody. Kvůli svým zdravotním kondicím piju kafe málokdy. Za to jsem se naučila pít všemožné náhražky – čekankové, pampeliškové, žaludové…Kvůli stejným zdravotním kondicím se apokalypsy nejspíš nedočkám, ale pokud ano, jsem připravena.
Až nastaví zrcadlo
Práh mě velmi bavil. Spoustou slovních hříček (Glorify, evangnet, Evangelis…), zajímavými postavami, které na první pohled nejsou takové, jaké se zdají, podobou Prahy, ve které nechceš žít, i narážkami, že v ní vlastně už tak trochu všichni žijeme. Já stejně jako Ruda Hrušínský vždycky přijdu, až nastaví zrcadlo. A tak jsem tady.
