Zrodila se robomatka
Začalo září. Serafína šla prvně do školky. Do bilingvální. Pro našeho baby terminátora ideální stav. Nejen, že tam kromě mluvený řeči i znakujou jazykem jejího kmene, ale jsou tam i jiný zapojený terminátoři. A ti, až se jednou spojí, ovládnou svět…To mě ovšem vůbec nemusí trápit. Jsem robomatka. Biomechanickej stroj na plnej úvazek. Tou dobou už mi dávno štrejchne.
Jižní spojka kope jako kůň
Školku máme hodinu cesty autem. Přes Prahu. To znamená, že většinu svýho času trávim na Jižní spojce (stavte se někdy, pokecáme). Perfektní cvičná zenová praxe. Jestli si neprostřelim díru do hlavy teď, tak asi už nikdy.
Kolony aut hustý tak, že by se mezi nima neprotlačila ani konfekční velikost XXS. Troubení, který místy dosahuje až indickejch hodnot podle nepsanýho pravidla „kdo troubí, ten jede.“ Řidiči s nervama napnutýma jako naše šňůra na prádlo (počkat! To je vlastně blbost, ta zrovna včera rupla. Tak nic…).
Občas prosviští motorka nebo sanitka. To je jako když vás kopne kůň. Někdy nám do cesty za pět dvanáct vlítne nějakej vlažnější zenovej praktikant, kterej už svou denní dávku vnitřního klidu dávno vyčerpal. Musim to zadupnout. A díky týhle zběsilý akci se v útrobách kufru probudí náš zánovní titánskej kočárek a postaví se na zadní. A to vás pak nekope kůň, ale tyranosaurus.
Pojďte, uděláme si to hezký
Ze zadních sedaček se přerušovaně ozývá chaotickej ryk. Malá pani terminátorová s velkym nadšením komentuje veškerý události za okýnkem. Přesněji jen to, co se prosije přes barevný stínítko s Popelkou. I tak je toho na můj vkus až zbytečně moc. Občas musim mrknout dozadu, protože ten komentář je tak naléhavej, že jeden nikdy neví, jestli jí náhodou někdo netrhá hlavu.
Z druhý sedačky se většinou line cokoliv na stupnici od kňourání až po vzteklej řev. Bašák si totiž musí kvůli týhle anabázi dost přivstat. Normálně by s občasnym doplněnim mléčnejch zdrojů klidně vyspával až do devíti. Takhle vstane brzo a všechno špatně. Když nám štěstí přeje a cestou potkáme „bagr!!!“ nebo „kamiooon“ nebo aspoň „aupotus“, tok jeho spílání je na chvíli přerušen.
McCoy: „Máte vztek, pane Spocku, nebo jste zklamaný?“
Spock: „Tyto emoce jsou mi cizí, doktore, jen jsem zkoušel pevnost mříží.“
McCoy: „Už po patnácté?“
Pak následuje třešnička na dortu – parkování, kdy se každej den chci po wolkerovsku stát „menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě“.
Robomatka = zoufalství i odhodlanost
Není divu, že v tomhle bordelu občas dobíháme do školky na poslední chvíli. To mi pak nezbejvá než použít onen slavnej kočárek. Je to vybíravej hajzlík, tudíž jezdí jen na asfaltu a po rovině. Ale zoufalý lidi dělaj zoufalý věci. A odhodlaný lidi jsou někdy odhodlaný úplně ke všemu.
A já jsem odhodlaná. Je tu totiž pořád šance, že se Fínka ještě rozmluví a k tomu jí právě ta školka a kolektiv neustále švitořících dětí a učitelek může výrazně pomoc. Tohle jí doma bohužel nezařídim. A když pořád máme naději, tak to nevzdam. Takže do toho protestujícího stroje nesmlouvavě narvu obě děti a běžim. Plíce nesouhlasej, bicáky se hlásej o slovo jako druhý. Sorry kámo, ale jsi robomatka! Školka už je na dohled, tohle dáme!
Nesnášim loučení
Ve školce přichází na řadu další pecka. Pamatujete si školkový loučení v šatně? Já naprosto přesně, dokázala bych vám i detailně popsat ty rádoby líbivý záclonky v oknech. První den Fínka odkráčela naprosto bez emocí, aniž by se rozloučila. Asi štěstí začátečníka. Druhej den už přes svojí drsnou terminátoří masku procedila pár krokodýlích slz.
Terminátoří slzy
Logicky! I když po nás pak ani nevzdechne a na všech fotkách se směje od ucha k uchu, od mámy se prostě nikomu nechce. Navíc když strávíte skoro půl roku v inkubátoru, je pak máma jedna z mála jistot na tomhle světě.
Tak tam spolu sedíme, objímáme se a ukazujeme si, co budeme odpoledne dělat. Je totiž fajn vědět, že můžete bejt hustej terminátor a zároveň plakat, když se vám nechce do školky. Že to s vaší statečností rozhodně nijak nezamává. Bašák na to kašle a zatím systematicky rozebírá vybavení kolem.
Slovník řidiče tiráku
Když je Fínka úspěšně vevnitř, vracíme se zpátky ve dvou. To už je na cestách trochu klidněji. Přesto nejen zenem živ je člověk, tudíž si Barnabášek do svýho slovníku nejspíš brzo přidá kromě „ty vole“ i „dop*dele“, „svinskej zm*de“ a „k*rva, k*rva, k*rva!!!“
Zase na cestě. Bez Kerouaca
Doma máme tak hodinu a půl na rychlý kafe a puzzlíky nebo pohádku. A pak zase pro Fínu. Znovu na cestě. Bez Kerouaca. Dneska ještě jednou. Cesta tam a zase zpátky. Akorát bez draků, čarodějů a s omezenym množstvim trpaslíků. Až tam Fínka někdy začne spát, nebude to snad takovej hukot. Ale to má čas. Přes mrtvoly nejdu.
Terminovat se do nirvány
Doufám jen, že jako zasloužená řidička budu mít v postapokalyptický budoucnosti nějaký výhody. Že mi třeba udělaj aspoň čaj, než budu terminována. Otázkou je, jestli nepůjdu rovnou do nirvány. Direkt.
