Logopedie na Caer Morhen aneb jak se cvičej zaklínači

spocklidem logopedie

Usedáme ke stolu jako každej den. Znova. V rámci možností najedený a odpočatý. Na šrámy ze včerejška nedbáme. Nikdo neřikal, že logopedie bude sranda. Neni to jen tak, učit vnímat a rozpoznávat zvuky někoho, kdo většinu života slyšel, jako by byl pod vodou. Se špuntama v uších. Chce to odvahu a disciplínu. Rozmluvit tuhle osobu pak vyžaduje nervy z meteorickýho železa a odhodlání silnější než křik bruxy. A občas to dokáže bolet víc než rána kyvadlem… 

Logopedie – praxe pro drsňáky

„Fínko, máma bude povídat a Fínka bude odezírat. Auto.“
Fínka bezpečně ukáže na obrázek s autem.
„Super. Rohlík. Rohlík. Rohlík. Fínko. Rohlííík.“
Fínka nereaguje. Otáčí papír s obrázkama, jestli z druhý strany neni náhodou něco víc cool. Neni. 
„Fínko, kde je rohlík? Bezvadný. Kde je kočka? Skvělý. Tak. Máma si teď zakreje pusu a Fínka bude poslouchat, jo? Ucho. Ucho. Ucho.“

Fínka neví. Zkusíme to s odezíránim a klapne to.
„Co tu máme dál? Máma. Máma. Máma. Fínko. Poslouchej. Máma. Máma. Jasný. Bezva. Párek. Párek.“
Fína poposedává na židli a kouká do stropu. „
Fínko, poslouchej! Pááárek!“
Nic. Zkusim to se znakem.
„Super. Tak tohle hotovo.“   

„Špatně!“ hulákal Lambert. „Jdeš moc blízko! A nesekej naslepo! Říkal jsem: koncem čepele na krční tepnu. Kde mají humanoidi krční tepnu? Na vršku hlavy? Co se s tebou děje? Soustřeď se, princezno!“

„Kdo je tohle?“
„Opi K?“
„Ano, opice. Super! Budeme tleskat, jo? O-PI-CE…Fínko, tleskáme!“
Fínka kouká z okna. Okouzlily jí padající listy. 
„Fínko, budeme ještě chvíli pracovat, ano? Pojď, budem tleskat spolu. O-PI-CE.“ 
Fínka má zasněnej, mírně skelnej pohled. Nevim, kde je, ale rozhodně ne tady se mnou.

„Fínko, broučku, podívej, teď tleskáme.“
Jakž takž vytleská opici a pak si vesele plácá dál dle libosti. Slabiky na ní nenechaly nejmenší dojem. Vezmu jí ruce do dlaní a snažim se v sobě probudit poslední zbytky vědeckýho nadšení. Oči mi lehce svítěj. Sice počínajícim šílenstvim, ale stačí to. Fínka se hecla a pracuje.
„Bezvaaa! Skvělý! Ještě to spočítáme! O-PI-CE!“
Vypočítávam na prstech. Fínka zkontroluje počet prstů a položí opici k příslušnýmu obrázku. Uff. Báječný. Další cvičení za náma. 

„Přískok. Útok. Odskok! Půlpirueta, rána, odskok! Rovnováhu, udržuj rovnováhu levačkou, jinak spadneš z hřebenu!“ 

„Teď budem dělat věty, jo? Kdo je tohle?“
„Chía.“
„Ano. To je Fína. Ale co je to za zvířátko?“
„Mych.“
„Super. Fínko. Je to myška. A co dělá ta myška?“
„Čoj,“ řekne Fínka a znakuje čaj.
„Ano, je to čaj, viď? A co s nim myška dělá? Myška má čaj?“ 
Fínka se usmívá a něco si povídá. Plynnou Starší mluvou. Nevnímá mě ani trochu.

„Fínko, myška má čaj?“
„Pitý. Pitý.“
„Super. To by taky šlo. Myška pije čaj. Co tu máme dál? Kdopak je tohle?“ „Baďabáď.“
„Jasně. Barnabášek, ale co je to za zvíře, je to kůň?“
Fínka vrtí hlavou a znakuje krtka: „T Tk.“
„Super, Fíno. Krtek. A co dělá krtek?“ 

Neslyší. Neposlouchá. Se zaujetim sleduje stín, kterej vytvořila lampička na zdi. Začínám bejt mírně netrpělivá: „Fínko! Co dělá ten blbej krtek?“
Vrčim a zvyšuju hlas. „Podělaná logopedie,“ běží mi hlavou. Fínka se na mě podívá a začne kňourat.

„Já…já nedokážu odrazit kyvadlo mečem. Jsem moc slabá. Vždycky budu slabá, protože… jsem děvčátko!“ 

Pohladim jí po hlavě: „Fínko, to zvládneme. Co dělá ten krtek?“
„Jaoda.“ 
„Ano. Super. Krtek drží jahodu?“
„Papá.“
„Skvělý. Výborný! Krtek papá jahodu. Bezva.“ 

„Haaa! Ha!! Haaaáá!!! Mám tě! Tu máš, gryfe! Geralteee! Viděls?“
„Výborně, Ciri. Výborně, děvčátko.“

Tak a hotovo. Pro dnešek. Teď bych tam švihla aspoň jednoho Racka. Na zdraví a na uklidněnou. Rozmasírujem svaly a zejtra znovu. Abychom nezískaly fóbii. Logopedie je mrtvá, ať žije logopedie!

Výcvik na dlouhou trať

Stejně jako v zaklínačskym tréninku jsou výsledky patrný až po určitý době. Několik tejdnů tvrdý šichty s krtkem a Fínka konečně začíná komentovat, co se kolem děje, ve větách.
Stejně jako u zaklínačů i naše snaha bude málokdy oceněna. U některejch odborníků jsme pořád za neschopný rodiče, co maj dementní dceru, kterou nejsou schopný nic naučit. 

Temnota a tesáky

Ale my makáme dál. Protože vždycky bude existovat temnota a vždycky v ní budou tesáky a drápy, vražda a krev, ticho, jazykový bariéry a neschopnost se domluvit. A vždycky budou zapotřebí zaklínači (a rodiče). Aby se objevovali všude tam, kde budou užiteční.  

Všechny citáty z povinný literatury: Andrzej Sapkowski – Krev elfů

Potěšit prsty

spocklidem prstovka

Umět se domluvit přes sklo, ve velkym hluku nebo třeba i pod vodou. Zní to skvěle, co? A můžeš to umět i Ty! Rozmluv svý ruce, potěš si (se) prsty a získej novou superschopnost zde.

Napsat komentář