Klára Svobodová Spoklidem

Menu

Svět je jako zrcadlo z Erisedu. Netřískej s nim!

zrcadlo

Prej nikdo z nás nevidí svět takovej, jakej opravdu je. Vidíme ho totiž takovej, jaký jsme my. Každej úplně jinak. Po svym. Pokud vyloučíme enormní výskyt očních vad napříč celou populací jakožto naprosto nelogický vysvětlení, tak na týhle teorii něco bude.

Zrcadlo, kam se podíváš

Ranil mně, urazil, potupil, nakrk mě!
ten sviňák v zrcadle zas se mi smál!
rád bych ho konečně viděl už na prkně
– pak ať se posmívá, že chci žít dál!“
J.H. Krchovský – Valčík s mým stínem

Druhý lidi jsou jako naše zrcadla. Kdo u týhle ezo hlášky zvrací, nechť si laskavě představí Zrcadlo z Erisedu. To už je míň čaker a víc Pottera, takže hratelný. V podstatě jde o to, že když nás někdo vysírá, nemůže za to ani tak on, jako my sami. Něco uvnitř nás, co se chovánim toho dotyčnýho cejtí nakrknutý.

Bordel vevnitř, bordel všude

Jak velká pravda to je, zjišťuju ve chvílích, kdy nejsem úplně v pohodě. V existenční krizi vidim všude jen bordel a hnus. Všechno blbě. Velký špatný, ať vlezu kamkoliv. Patrný je to hlavně na sítích, kde se mi ukazuje akorát to, co mě s*re. Mám pocit, že se mě všichni snažej z něčeho obvinit, vystrašit mě nebo vytočit (z toho plyne lidový moudro: „V nasranosti na sítě nelez, jinak bude Dracarys!“)

Jiná vlnová délka

Ve dnech, kdy je mi fajn, nic takovýho nepozoruju. Ty dny nejsou o nic víc růžový než ostatní. Děti mi pořád skáčou po nábytku i po hlavě, na silnicích jsou pořád stejný prasata, po ránu se furt cejtim spíš jako zombie, než kráska. Jen se na to koukam jinak.

Jsem na jiný vlnový délce, ostřim na jiný věci. Ucpaná jižní spojka je blbá, ale aspoň můžu celou kolonu oblažovat punkovejma vypalovačkama se svym chraplákem na featu. Děti lezou po nábytku? Fajn. Nemusim utírat prach. A jako zombie mě aspoň znaj celý katakomby (taky JHK, víme).

Chyba je na našem přijímači

Je fajn si uvědomit, že chyba je málokdy v zrcadle samotnym. Zákon odrazu mluví jasně. Úhel odrazu je roven úhlu dopadu a bla bla bla. To je optika, takže to musí fungovat. Vidíme to, co sami vysíláme. Vidíme sebe, všechny okolo, svět a vesmír vůbec našima očima. To, co vidíme, to jsme vlastně my.

Může to bejt zdrcující, protože je to velká zodpovědnost. Zvlášť, když je svět kolem zrovna hnusnej prašivec. „Tenhle kekel že mám jako v sobě, jo?!“ Na druhou stranu je to celkem úleva, ne? Protože když si za to můžu sám, tak s tim můžu i pohnout. Namísto nasranosti na všechny, kdo mě tahaj za achillovku, můžu řešit, proč mě právně tohle s*re.

„Erised stra ehru oyt…“

Zrcadlo z Erisedu nám dává jasnej návod. Je na něm napsáno „erised stra ehru oyt ube cafru oyt on wohsi”. Pozpátku: I show not your face but your heart’s desire. Čili „Neukazuji tvou tvář, ale to, po čem touží tvý srdce.“

Ve chvílích, kdy jsem v pohodě, smířená se sebou a spokojená, tak vidim svět takovej, jakej je. Pravda, neni to tak často, jak bych si přála. Ale díky tomu je jasný, že zrcadlo je v pořádku. A že bylo v pořádku celou dobu. Když mi vadí odraz, musim změnit obraz (čti majndset) a nerozbíjet zrcadlo.

Střepy nosej štěstí, ale…

Jasný. Jsou chvíle, kdy je lepší zrcadlo sundat a obrátit čelem ke stěně. Pověsit ho zpátky, až budu mít sílu čelit světu i sobě. Ale šutry do něj už neházim. To, že něco nechci vidět, neni chyba zrcadla, ale moje.

P.S. Bacha na upíry! V zrcadlech se neodrážej!

Obsah

Sdílejte článek
Facebook
WhatsApp
Email
Threads

Připoj se do našeho vesmíru

Aby se ze mě nestala zombie, je dobrý mě občas pozvat na kafe a větrník. Pokud vám mé texty dávají smysl, připojte se k mojí komunitě na Forendors

Získáte:
forendors panel