„Sežeňte mi granáty a nějaký hulení. Svět v bouři bude epickej.“ Takhle by to řekl Tomáš Uhřík z Hustýho nářezu a já musím souhlasit. Já bych si místo hulení spíš dala pořádnej větrník s extra porcí cukru navíc na nervy. Jinak ale podepisuju v celým rozsahu. Svět v bouři je skutečně epickej. Mnohem víc než jen důstojnej závěr celý trilogie.
Svět v bouři není langoš
„Slíbil jsem, že se vrátím, ale nikdy bych se nemohl vrátit takhle.“
S tím, kolik měsíců jsem se na knihu těšila, by bylo poměrně jednoduchý mě zklamat. Podobně se každej rok těším na fesťákovýho langoše, abych si po pár soustech řekla: „Ty vole, to je dobře hnusný, co na tom vidíš?“ Svět v bouři ale není žádnej blbej langoš a já rozhodně zklamaná nebyla. Spíš mě mrzí, že už to skončilo. Jak teď naložím se svým životem?
Postapo bratři v triku
„Toužil po tom, aby se svět zastavil a on se mohl nadechnout, odklidit trosky všeho, co se za ty roky zřítilo, a začít stavět znovu, ale ten kolotoč nad jako by nikdy ani nezpomalil.“
Města mě zaujala už od prvního dílu. Každej kus byl něčím jinej, něčím zvláštní, specifickej. Dohromady však tvoří pěkně sehranou trojku, takový postapokalyptický bratry v triku. A co na tom triku (nebo pod ním?) najdem?
Silný lidský charaktery, který si snadno získávají sympatie už během pár odstavců (přestože řada z nich zůstává jen pár stránek). Atmosféru hustší než radioaktivní zamoření a svižnej děj, kterej na nic nečeká. Ani na občasný ustrašený vyjeknutí, povzdech „škoda dalšího dobrýho člověka“ či uvaření ještě jednoho kafe, protože je sice už strašně pozdě, ale pár stránek ještě určitě zvládnu.
Zabili to, zabili…
Lidi to s výzkumem a vývojem zase jednou zabili. Doslova. Když se prostřednictvím Ward-Floresových bran začali na Zemi dostávat zrůdy…ehm, pardon xenorgani, část lidí našla útočiště ve vyvýšených městech nad povrchem. Tam se tísnila, čelila místním politickým roztržkám a epidemiím.
Žít jako lidé
„Na viděnou v lepším světě.“
Ti nahoře měli štěstí, přesto po povrchu toužili a idealizovali si ho víc než Borovský Rusko. Jemu střízlivění z všeslovanský lásky trvalo rok, lidem z měst v oblacích stačilo obvykle jen pár minut. Než narazí na první céčko. Po strašně dlouhý době v pekle teď začínají zítřky krapet světlat. Že by se Zemi opět podařilo osídlit? Vyhnat všechna nestvůry a začít zase žít…jako lidé?
Řekni to svý matce
Hudebně se po velmi futuristický verzi sbírání céček Michala Davida dostáváme k poněkud dystopickýmu návratu Luneticu s jejich „Jsi moje máma, moje máma, kterou já mám nadevše cvak, cvak.“ Stejně jako Lunetic ani tuhle mámu fakt nechceme a je to to poslední, co bychom zoufale volali, když je smrt nablízku. Když vás otravujou nějaký děti, který na výtky a protesty nedbají, většinou si to jdete vyřídit s jejich matkou. V tomto případě všechny zrůdy lezou do Říma a na paní xenorganovou se chystá celkem slušná kárná výprava.
Per aspera…
„Ačkoliv byl připravený nabídnout jim, cokoliv by potřebovali, chtěl jim to dát sám, ne je nechat mu to vzít.“
Koncept vyvýšených měst mi přijde geniální. Jak nápadem, tak zpracováním. Líbil se mi řád a strohost německýho města, kde se čas zastavil a pokrok byl i za cenu obětí držen dál od konstrukcí. Stejně tak se mi líbil chaotickej melting pot Visegrádu, který s výše zmíněnou všeslovanskou láskou Havlíčka měl společnýho asi tolik, co perspektivní kariérní postup a dlouhodobé jistoty s výzkumným oddílem Návrat.
…ad aspera
Ve dvojce jsem si prvně zamilovala i povrch. Ve vší jeho syrovosti a brutalitě. S veškerejma hrůzama, který číhají ve tmě a brousí si makadla na cokoliv jedlýho. V trojce nás vedle Německa a Visegrádu čeká bližší seznámení s Islandem. Drsnou zemí, která se s xenorgany (historicky jediný případ, kdy je opravdu namístě být xenofobní) dokázala vypořádat po svým, s ještě drsnějšími syny a dcerami. Tihle novodobí vikingové se snadnou nevzdávají. „Translokační stanice jsou vrženy,“ řekl Keran, když překročil Tiberu.
Děsivá poetika
„Ale tady, přestože byli na misi, jako by aspoň na okamžik nebylo nic z toho, jen nečekaně teplá noc pod jasnou oblohou.“
Některý scény byly nepříjemně mrazivý a děsivý, že když jsem ležela vedle svých spokojeně oddechujících dětí, nebyla jsem schopná slízt z palandy. Úplně paralyzovaná. Fakt nás něco takovýho čeká? Přesto má Svět v bouři v sobě i zvláštní nádhernou poetiku. Nebe plný hvězd uprostřed zničenýho města. Teplo ohniště a kouřící polívka v zemi nikoho. Nekonečný oceán, či kus zdivočelý země za přibližujícího se cvak, cvak, cvak…
Malý krok pro Kristýnu, velký pro sci-fi
„Ani nevím, proč se mi o tom zdálo, ale když jsem se vzbudila…bylo to s pocitem, že si lidstvo zaslouží druhou šanci. Že mu ji musíme dát.“
Přišla jsem, přečetla jsem a Kristýna zase zvítězila. Určitě sama nad sebou, protože psát takovým tempem, když máte dvě malý děti, je úctyhodnej výkon sám o sobě. Hlavně ale nad těmi všemi, co neustále tvrdí, že fantasy a sci-fi je braková literatura bez špetky něčeho umělečtějšího a vyššího. Tak není, dementi. A Kristýna Sňegoňová je toho živoucím důkazem.
Další díly:
Města aneb osadníci v oblacích
