Pro článek nikdy nevyužiji kompletně celý rozhovor. Někdy je to škoda. Jako třeba teď. Tomáš Morávek o ústavní péči pro děti mluví věcně, bez zbytečných frází, s nadhledem, a hlavně s nadějí, že systém i lidi v něm se mohou změnit. Je v názvu Nebuď p*ča dlouhé nebo krátké i, jaké jsou největší chyby systému a na co by se měl ptát každý, kdo se chce stát vychovatelem?
Každé dítě, se kterým jsem kdy pracoval, pro mě bylo „wau!“
Nad jakými hlavními body by se měl zamyslet člověk, který by chtěl pracovat jako vychovatel? Jaké otázky by si měl klást, než někam pošle životopis?
Ujasnit si, proč to chce vůbec dělat. Jaká je jeho hlavní motivace. Jestli je to proto, že se mu líbí ta práce, nebo chce pomáhat, jestli je to o penězích, nebo o tom, že sám nemá funkční rodinu a jde si tam sytit svoje potřeby. Mít zvědomené, proč to vlastně chci dělat. Od toho se pak odráží, jak dlouho vydržím a v jaké kvalitě to budu dělat. A člověk by si to měl opakovaně hlídat.
Ta práce je strhující, člověk se do ní rychle ponoří, ale měl by vědět, že je to pořád jen práce. Když za vámi dítě přijde a třeba vás obejme, může to být známka, že to děláte dobře, může tam skutečně vzniknout nějaký vztah, ale zároveň je to pořád práce. Ty děti obecně bývají sociálně velmi zdatné, chytré. A to je dobře. Je to v jejich zájmu. Když nás vychovatele/vychovatelky zvládnou přečůrat, je to pro nás známka, že musíme být chytřejší, rychlejší apod., ale pro dítě je to dobře. Mít zvědomělé, že to, co děláme, je práce. Ale není to montování šroubů. Děti jsou individuální, a tak k nim přistupovat.
A trpělivost by si měl člověk ověřit! Jestli ji na tuhle práci má. Děti přesně umí najít slabinu člověka, vědí, co říct, do čeho rýpnout. Člověk by měl zvážit, zda zvládne zůstat v klidu, když bude dítěti po osmnácté obouvat botičky a ono pak řekne, že se jde vyčůrat.
Myslím, že trpělivost je taky taková obecná vlastnost pro všechny rodiče a lidi, co pracují s dětmi. Vy jste toho za svou praxi viděl a slyšel poměrně dost. Existuje ještě něco, co vás překvapí? Ať už pozitivně, nebo negativně. Nebo se to hodně opakuje a už vás nepřekvapí nic?
Jsou věci, které se sobě někdy podobají, ale nejsou stejné. Každý příběh byl jiný. A je to dáno nejen tím, odkud dítě pochází, ale i jeho osobnostním nastavením. Každé dítě, se kterým jsem kdy pracoval, pro mě bylo „cože?“ nebo „wau!“ nebo „ty jo, fakt?“ Každé dítě má svůj příběh, který je jedinečný, a pokaždé koukám, co se všechno může stát nebo co se děje.
Celý článek si přečti na Forendors (Pickey).
Proč mě podpořit na Forendors?
Jsem introvert, který rád přemýšlí nahlas. K tomu mi pomáhá psaní. A když už je to jednou napsaný, přece to nevyhodím. Zvlášť když to může pomoci i někomu dalšímu. Třeba tobě.
Aby se ze mě nestala zombie, je dobrý mě občas pozvat na kafe a větrník. Pokud ti moje texty dávají smysl, podpoř mě zde.
