VBAC aneb něžněj viking, co přijel na d(r)akkaru

spocklidem vbac

VBAC. Vaginal Birth After Caesarean. Zní to jako povedenej exorcismus. Přitom je to čistá, téměř donkichotská touha porodit dveřma, poté co dítě vylezlo oknem. Donedávna (hlavně v Čechách) skoro neuskutečnitelná kratochvíle. Jakmile říznou jednou, chtěj většinou řezat napořád. Jizva na břiše přitahuje skalpely snad víc než světlo můry.

Porody za rámeček

Mý dcery jsou ostrý holky. Obě se přiřítily na svět předčasně (29. a 26. tejden). Žofka se narodila sice „přirozeně“, za to mrtvá. Fínka se vyloupla na císařskej způsob. Přes břicho jsem měla jizvu jak z války a v porodopise napsáno „korporátní řez“. Další dementní zaklínadlo.

Jako člověk se ekonomickym vzděláním jsem si dělala nemístnou srandu, že je to řez, kterej rozdělí jednu velkou korporací na dvě menší dceřiný. Haha. Však on tě humor přejde.

Rozseknout kokos na dvě půlky

Přešel. Na kontrole po šestinedělí mi bylo vše záhy objasněno. Korporátní řez znamená, že mi dělohu rozřízli podélně. Jako když kokos křápneš vedví. K tý obří jizvě, co byla vidět, se přidala ještě jedna neviditelná. Mnohem větší. Vevnitř. U předčasnejch porodů se to někdy vzhledem k šetrnosti k dítěti dělá.

Méněcenná děloha

„Vaše děloha je teď méněcenná. Nepočítejte s tim, že ještě někdy porodíte normálně. Vlastně radši ani neočekávejte, že byste nějaký dítě někdy donosila. Víte co? Bude lepší, když už žádný děti mít nebudete.“ Skvělý. Děkuju ti, předsedo, že si se mě zastal.

Máš dceru, v*le

Cestou za Fínou na resuscitační oddělení pro novorozence jsem to obrečela. Jsem opravdu tak příšernej výkvět lidství, že se mi pořád dějou takový věci? U malýho uzlíku v plastikový bedně, jsem se rychle vzchopila. Máš dceru, v*le.

I kdybys už žádný děti mít neměla, tohle za to stálo. Podívej se na ní. Hustá, že? Leží tady a sama si dejchá. Svejma nedovyvinutejma plícema. Když jí vidíš, radši by sis zachránila břicho? Co? Ne, viď? Ne. Rozhodně ne.

Protože to zvládneš

Neděje se ti to proto, že jsi strašná, ale proto, že to dokážeš ustát. Nejsi špatnej člověk, jsi silnej člověk. To je rozdíl. Ačkoliv jsou objektivní důkazy neúprosný, kdo říká že to musí příště skončit zase takhle? Moje děloha zvládla neskutečný bomby. Neni méněcenná. Je to nejpřísnější děloha, jakou znám.

Po dvou letech jsem měla v břiše dalšího vetřelce. Pro veškerej zdravotnickej personál jsem byla hůř jak prašivá. Všichni nade mnou lámali hůl. Porodní asistentky, doktoři…nikdo se mnou nechtěl mít nic společnýho.

Přivázat k posteli

Nejradši by mě zavřeli do vypolstrovaný místnosti, přivázali řemenama k posteli a potravu mi posílali in vitro. Dítě by pak v příhodnej okamžik vyřízli. Ovšem za předpokladu, že by se mi podařilo přežít, nebo dítě dokonce donosit. V to nedoufal nikdo. Kromě mě.

Já jsem ten, na koho čekám

Celkem deprese. Na druhou stranu jsem byla odkázaná jen na sebe. Svůj život a život mýho dítěte, jsem měla pouze ve svejch rukou. Nejdřív nervózních, zpocenejch a roztřesenejch. Každym dnem se však třásly míň a míň. Až se přestaly třást úplně. Jsem to já, na koho čekám. Jen já si můžu zachránit krk. Trochu děsivý, ale zároveň velmi osvobozující.

Návštěva v domě hrůzy

Návštěvy u doktorů byly velmi záživný. Patnáct minut koncentrovaný hrůzy. Nedonosíš. Neporodíš. Preeklampsie? Už dvakrát? To skončí stejně! Snažila jsem se to nepouštět dál než k děsem zježenejm chlupům, ale občas to mojí obranou prošlo. V klidu, holka. Tohle je válka. Se strachem se počítá.

Učiněnej stratég

Začala jsem plánovat strategii. Několikastupňovej plán, co nepočítal jen s urgentnim přesunem ve vrtulníku. Pak jsem zjistila, že s mojí jizvou mě přirozeně nenechaj porodit nikde. Ani v people-friendly porodnici. Pod nůž mě poženou všude.

Jo. Mohla bych bojovat. Celej porod vytahovat odkazy na zahraniční studie a snažit se udržet nabroušený nádobíčko co nejdál od svejch útrob. Ale za cenu velkejch osobních ztrát. Příroda to zařídila dobře. Když bojuješ, nerodíš. Dobře, přátelé, udělám si to po svym.

Rodit jako Robin Hood

Poprvý v životě nebyl boj v první linii mojí okamžitou a jedinou volbou. Zvolila jsem si cestu partyzána. Pár záseků v lese, přepadení ze zálohy. Pěkně po hajducku a uskocku. Robin Hood s břichem.

O přirozenym porodu jsem už nekvákla ani slovo. K doktorům jsem chodila i nadále a usmívala se na ně jak sluníčko na hnůj. Odfoukli si, že jsem konečně prozřela. Nikoho nenapadlo že bych se ještě o cokoliv pokoušela. Po tom všem bych musela bejt blázen. Zbytek těhotenství proběhnul v klidu. Tlak se nezvedal, preeklampsie nepřišla. Po 25. tejdnu mi moje gynekoložka řekla, že to dítě možná opravdu donosim.

VBAC – Viking na rallye

Přesně před třema rokama na pátek třináctýho jsem porodila. V termínu. Přirozeně. Doma. Po akci jsem rozeslala zprávu, že nám přijel na dakaru viking Barnabáš. Jo i s tim překlepem. Obviňovala jsem z toho svojí poporodní demenci a T9, ale nakonec jsem uznala, že je to přesnější.

V bytelnym a spolehlivym stroji (byť pro někoho méněcennym), s koňskou dávkou odhodlání a víry ve svý schopnosti se nakonec dostanu přes každou poušť až do stínu oázy. Je úplně jedno, kolikátá budu. Vždycky dorazim jako vítěz.

P.S. Ne vždy VBAC/HBAC vyjde. Nerada bych, aby se můj příběh stal zdrojem sebeobviňování pro ty, kterejm to neklaplo. Každej porod je porod. Dobrej pro rod. Každej je součástí osobního příběhu danýho člověka. Neni horší nebo lepší cesta. Howgh <3

Napsat komentář